Stejně jako loni vám nabízím svůj úhel pohledu z brněnské Velké ceny. A stejně jako loni se jedná pouze o mé dojmy. Pokud chcete, můžete připsat ty svoje.
V letošním roce se ke mně milá Dorna zachovala opět laskavě, a přidělila mně akreditaci na naši GP. Již potřetí. Takže se cítím jako mazák. Až se skoro děsím, že Vám nebudu mít o čem napsat, když už všechno znám a všude jsem byla.
Ve čtvrtek ráno jsem si tedy v pohodě zašla k lékaři, kde jsem ovšem v nepohodě dlouho čekala. Poté se zpožděním k holiči a s ještě větším zpožděním do Ostrovačic pro akreditaci. A potom vyhlídka při těch 35°C čekat hodinu na autobus na okruh. Už jsem Vám psala, že mně Dorna vždy přidělí parkovací lístek, ale já nemám auto? No, rozhodla jsem se využít taxíku a vychutnat si za dost peněz malou chvilku ochlazení v autě. Poté dvě hodiny na okruhu a cesta v tom vedru domů. Cítím se vyčerpaná fyzicky, psychicky i finančně. A to zítra teprve začínáme.
V pátek ráno jsem si v tiskovém centru vybrala stejné místo jako loni. Ano, to krásné, ale bez dobrého výhledu na trať. A stejně jako loni jsem si chodila kupovat sendviče a pití do restaurace. Zase podražili. Ale občerstvení v tiskovém středisku je nabízeno takovým způsobem, že si pro něj dojde jen hodně otrlý. No, asi vědí, co dělají.
Takže raději horlivě pracuji a nerozptyluji se. Když jsem odcházela, tak se všichni „dělaři“ (ti s těmi obrovskými fotoaparáty) srotili kolem nějakého pána a začali se s ním fotit. Pán byl bohužel v chumlu naprosto ztracen, takže jen podle oslovení jsem poznala, že je to mistr Phil Read. Ach jo, taková legenda, tak blízko, a přitom nedostupný. Odcházím.
V sobotní polední pauze se vydávám na procházku po paddocku. Jezdci měli venku před svými motorhomy vyvěšené kombinézy, podvlíkačky a trenýrky. Něco z toho jsem pro Vás také nafotila. Nakonec mě nohy přinesly k Rossiho motorhomu. A štěstí jsem měla obrovské. Rossi právě vyšel. Začal se podepisovat, fotit. Ale jen krátce. Po jeho odchodu nastalo naprosté vzbouření. Poznámky typu čekal jsem tady přes hodinu a nic, byly ty nejmírnější. No, já tedy taky nic, ale zase jsem nečekala ani minutu. Fotky z toho, jak se Rossi podepisuje, jsem pro Vás ale udělala.
V sobotu v 17 hod jsem se zúčastnila tiskové konference s vítězi kvalifikace: Antoneli, Zarco, Lorenzo a také Marguez a Rossi. Už jsem psala minule, co podnětného a zásadního se člověk na takové konferenci dozví. Tentokrát mě zaujal Nicco. Nejdříve se fotil s cedulkou od Tissot – ocenění za výhru v kvalifikaci, a měl ji vzhůru nohama. Po upozornění, asi druhém, si povšimnul a cedulku otočil. Jinak se tam ocitnul zcela sám, novináři se shlukli hlavně kolem Rossiho, to už tak bývá. Tak Nicco dostal aspoň čokoládovou tyčinku, aby se trochu zabavil a rozveselil. No a já jsem ho vyfotila, aby viděl, že i o něj je zájem. Usmál se na mě, řekla bych, že vděčně. Poté byly rozhovory se všemi. Niccova angličtina novináře poněkud rozesmála, ale snad to nikdo nemyslel ve zlém. Následovala otázka na Rossiho, jaké to pro něj je, když má vedle sebe jezdce ze své akademie. Odpověděl, že je to skvělé a že Nicco je výborný jezdec. A to, že dosud nevyhrál, je spíš náhoda. Dále Rossi uvedl, že Nicco mluví výborně anglicky (smích novinářů). No, tak aspoň o trochu líp než Iannone, dodal Rossi.
Nedělní ráno jsem zahájila procházkou po paddocku a u motorhomu Alexe Rinse se mně naskytla zajímavá podívaná. Zaťukal na něj Gabriel Rodrigo a Rins vyšel ven zahalen pouze do ručníku. Neodolala jsem a nachystala si fotoaparát. A on se kupodivu srdečně rozesmál a ještě mně ukázal paleček nahoru. Fotku jsem se rozhodla nepublikovat. Přece jen nejsem paparazzi a obávám se, aby mně potom Alex neukázal jiný ze svých prstů.
Také v neděli jsem se pilně účastnila tiskových konferencí, ale měly stále stejný průběh jako vždy. Nikdo nic neřekl. Dokonce jsem se i zamýšlela, proč se vůbec konají. Ale od toho přemýšlení já tady ostatně nejsem, že. Asi Vás ani nepřekvapí, jaký je rozdíl v účasti novinářů na tiskovce Moto3, Moto2 a MotoGP. Na „dvojkách“ nás bylo deset. Zato na MotoGP jsem se dávno předem řadila na dobré místo – musíme totiž stát, protože na místech k sezení se fotit nesmí. Takže já jako mazák toto všechno vím, a získala jsem perfektní místo k stání. Ale když došlo na věc, tak mě jeden zpocený „dělař“ předběhl (drze) a druhý byl sice za mnou, ale svůj obří fotoaparát mně položil více méně na hlavu. Ale vydržela jsem všechno. No, možná mám jedno vysvětlení, proč se tiskovky konají. Několik novinářů mě žádalo, abych je vyfotila s Rossim.
Po čtyřech dnech pobytu na okruhu jsem si tak zvykla, že si nedokážu představit, že už vše skončilo. Vydávám se na okruh ještě v pondělí na testy. Vítá mě plno odpadků a taky pošmourná obloha. A taky skoro nikdo netestuje. Ale aspoň nasávám tu atmosféru. Po čtyřech hodinách nasávání (atmosféry) se rozhodnu opravdu odejít. Potkávám Crutchlowa, jak se šíleným výrazem ve tváři proráží na skútru kapky deště. Říkám si, že ten se v takovém počasí jistě orientuje, nasazuji tedy stejný výraz, prorážím silný déšť a definitivně pro letošní rok opouštím okruh. A těším se na ten příští.