Stejně jako v případě jiných strojů i součástky motocyklů MotoGP mají optimální teplotní rozsah, v němž pracují nejlépe.
Jistě není žádným velkým překvapením, že všechny součástky motocyklu MotoGP musí vydržet velmi vysoké teploty. Všechny komponenty jsou tedy konstruovány tak, aby vydržely co nejvyšší teplotu a mohly při těchto teplotách efektivně pracovat. Motocykly MotoGP mají několik senzorů pro měření teploty ve více než deseti bodech. Díky chladicím systémům je pak možné udržovat ideální teploty jednotlivých součástí.
Teplota kol je sice relativně vysoká (zhruba 100°C), ale v porovnání s teplotou karbonových brzd zas až tak vysoká není. Optimální pracovní rozsah pro disky je totiž mezi 200 a 800°C.
Naopak zavěšení moc horké není, zejména to v přední části, tam je obvykle teplota jen o něco vyšší než teplota okolí. Zadní zavěšení se obvykle zahřívá mnohem více než to přední a dosahuje teploty 70°C.
Co se týče paliva, tam platí pravidlo, že jeho teplota nesmí být o víc než 15°C nižší než teplota okolí Dorna vždy hodinu před závodem měří venkovní teplotu, aby určila, jakou teplotu může mít palivo. Vzhledem k tomu, že tekutiny s rostoucí teplotou zvětšují svůj objem, platí – čím vyšší teplota, tím méně paliva lze umístit do nádrže.
Nejvíce horkým místem motocyklu je bezpochyby motor, kde teplota obvykle dosahuje 1800°C a může přesáhnout i 2500°C. Těchto teplot je tedy dosaženo pouze v bodě zážehu, přesto to ale stačí k zahřátí pístových hlav na více než 250°C a stěn válců na více než 200°C. Teplota sacích ventilů přesahuje 250°C a výfukové plyny snadno překračují teplotu 700°C.
Velmi podstatnou záležitostí je samozřejmě i tělesná teplota jezdce, která by měla být kolem 36,5°C. Během nejhorčejších závodů tedy jezdci mívají uvnitř kombinézy speciální chladicí systémy, které se podobají systémům používaným astronauty.
Zdroj a foto: Box Repsol a archiv