Letos jsem opět měla štěstí a byla mi přidělena akreditace na brněnskou Velkou cenu – už počtvrté. Celkově jsem na GP České republiky zavítala již počtrnácté, ale i po těch letech je pro mě závodní víkend v Brně jako druhé Vánoce a vždy se najde něco, co mě překvapí.
Tentokrát jsem měla program dokonce o jeden den delší než v předchozích letech, protože tradiční autogramiáda jezdců ve Vaňkovce se netradičně konala již ve středu. Vzhledem k tomu, že to nemám do Brna daleko, se mi tato skutečnost velmi hodila. Odpadla mi díky tomu starost, jak být asi tak na třech místech současně. Tentokrát stačilo být ve čtvrtek „jen“ na dvou místech současně.
Ve čtvrtek si tradičně jezdím do Ostrovačic pro akreditaci. Letos jsem se ještě před tím rozhodla navštívit i závody jezdců na pitbike, které se konaly na brněnském Náměstí Svobody. Vše jsem měla předem dobře naplánované, ale bohužel můj vlak neměl zrovna závodní tempo a neustále někde na něco čekal, takže jsem na Náměstí Svobody dorazila až v době, kdy byla nejvýhodnější místa již rozebrána. Zbylo na mě jen místo k stání na lavičce. Jako vždy jsem se pokoušela pořídit alespoň pár fotografií, což je vzhledem ke kondici mého starého fotoaparátu vždy složité. Navíc ještě na lavičku každou chvíli někdo přicházel zjišťovat, co se to na tom náměstí vlastně děje, takže se lavička neustále otřásala. Nakonec jsem však byla spokojená. Vidět takto zblízka závodit jezdce z mistrovství světa silničních motocyklů se člověku jen tak nepoštěstí. Někteří diváci v první řadě dokonce měli možnost si po závodě s okolo projíždějícími jezdci plácnout.
Když závod pitbike skončil a měla jsem již nadýcháno dostatečné množství výfukových plynů na dlouhou dobu dopředu, vydala jsem se rychle do Ostrovačic pro akreditaci a pak rovnou na okruh, abych zase mohla pokračovat v „inhalování“.
Na okruhu se tou dobou připravovala tradiční akce procházka paddockem a pit walk, takže už bylo v boxech mnoho motocyklů nastartováno, aby si návštěvníci užili. Na tuto čtvrteční akci se dostane jen 400 nejrychlejších, kteří si za 1000 Kč zakoupí vstupenku. Výtěžek z této akce pak jde na dobrou věc.
Po třetí hodině odpolední se paddock rychle naplnil. Jako tradičně se většina těchto fanoušků shromáždila u Rossiho boxu a kamionu. Zda se dočkali či nikoliv, jsem již nemohla sledovat, protože jsem chtěla být co nejdříve v místě konání tiskové konference, abych měla dobré pozorovací místo. Čtvrteční předzávodní tiskové konference jsem se letos účastnila poprvé. V předchozích letech se totiž časově kryla s autogramiádou ve Vaňkovce, což letos nebyl ten případ.
Vzhledem k (pro mě) lepšímu časovému rozvržení letošního předzávodního programu jsem získala i více času na pobyt v paddocku. Byla to pro mě jediná příležitost, jak si paddock užít v klidu, než jezdci začnou jezdit a já psát. Domnívala jsem se, že jsem dostala dobrý nápad, jenže později se ukázalo, že to spíš byl „dobrý“ nápad, jak se ztrapnit. Rozhodla jsem se, že také podlehnu trendu selfie a pokusím se vyfotit s nějakým závodníkem. Problém ovšem byl v tom, že jsem selfie nikdy nedělala a ani na to nemám vybavení. Můj jedenáct let starý mobilní telefon nemá ani fotoaparát, natožpak fotoaparát z přední strany, takže mi musel posloužit klasický fotoaparát. Sebrala jsem tedy veškerou odvahu a požádala jsem o fotografii jezdce, kterého jsem zrovna potkala u boxu. Už se skoro chystal odjíždět na skútru, ale ještě jsem to stihla. Nebyla jsem ještě patřičně připravená a navíc jsem byla velmi nervózní, takže se mi celkem dost rozsypala taška. Tento nejmenovaný jezdec Moto2 se naštěstí projevil jako gentleman, sám se nabídl, že mi podrží ty věci, co mi zůstaly v ruce, abych si mohla posbírat to, co mi popadalo. Poté jsem se rozhodla už raději dále neriskovat. Nemusí každý jezdec vědět, jak jsem nešikovná.
V pátek ráno už začal hlavní program. Jezdci se poprvé oficiálně vydali na trať a odjeli první měřené tréninky. Občas to sice vypadalo, že by mohl zahrozit déšť, ale nakonec nedorazil. S pátečním dnem jsem byla spokojená. Všechno probíhalo, jak mělo – proud šel, internetové připojení bylo v pořádku, kartička do paddocku mi fungovala, počasí bylo dobré. Kromě menších obav, aby mě v autobusu č. 400 některý s fanoušků s plechovkou piva v ruce nepolil, se mi nic zlého nedělo.
V sobotu jsem dorazila na okruh spokojená, že pátek dobře probíhal, a doufala jsem, že to tak bude pokračovat až do konce závodního víkendu. Bohužel jsem se mýlila. Sobota byla (s výjimkou ošklivého pádu Thomase Lüthiho) ještě dobrá.
Neděle už ovšem (alespoň pro mě) byla extrémně dramatická. Tehdy jsem si vzpomněla na svůj úplně první den na Grand Prix v novinářské roli. Bylo to 25. 8. 2012, teplota přesahovala 30°C, do tiskového střediska jsem sice dorazila s velkou časovou rezervou, ale dlouho jsem nebyla schopná připojit se k internetu. Když se konečně zadařilo, začal v tiskovém středisku pravidelně vypadávat elektrický proud, takže jsem pak byla bez internetu ještě několikrát. Kartička do paddocku mi nefungovala a jeden problém se vršil na druhý. Na závěr dne jsem se „uvařená“ a zničená (fyzicky i psychicky) málem zhroutila v restauraci u paddocku. Můj první den v tiskovém středisku mě tedy málem zabil. A nejhorší na tom je, že letos se mě rozmary počasí a techniky pokusily zabít znovu.
První warm up se sice jede až v 8:40, ale vzhledem k mému víkendovému autobusovému spojení do Brna, musím vyrazit z domu již před šestou hodinou. Problém je v tom, že vyrážím z naší téměř pouště na Břeclavsku. V době mého „startu“ samozřejmě nepršelo, dokonce to vypadalo, že i slunce vysvitne. Neprozíravě jsem si tedy nevzala deštník. Cestou do Brna už sice začalo pokapávat, ale na Mendlovo náměstí jsem dorazila ještě poměrně spokojená. Do warm upů zbývalo dost času, takže jsem počítala s tím, že na okruhu budu zase velmi předčasně jako každý rok a budu pozorovat týmy, jak přicházejí do práce.
Déšť byl ovšem čím dál intenzivnější. Vozy jedoucí na okruh musely být odkláněny na jiné parkoviště a u okruhu se vytvořila velká kolona. Autobus zastavil velmi daleko od okruhu a skoro vůbec se neposunoval a čas ubíhal a ubíhal. Po jisté době už jsem se začínala bát, že nestihnu warm upy. Někteří lidé vystupovali v koloně z autobusů a chodili na okruh pěšky. Nakonec se však autobus rozjel, cesta byla sice o několik desítek minut delší než obyčejně, ale do cíle jsme dojeli. Byla jsem ráda, že nakonec stihnu warm up. Do tiskového střediska jsem doběhla úplně mokrá a zjistila jsem, že mi nejde internet, takže zase další stres. Už jsem se opět chtěla hroutit, ale nakonec internet naskočil. Závody byly krásné a napínavé, takže mi ani nevadilo, že jsem ještě stále mokrá.
Těsně před závodem královské kubatury jsem si zašla do automatu pro kávu a zažila jsem dost nezvyklou situaci. Bylo těsně před startem, Danilo Petrucci mířil na WC, nejspíš tedy asi hodně spěchal, takže si ani za sebou nezavřel dveře. To mě celkem uvedlo do rozpaků, takže jsem do automatu na kávu málem místo peněz hodila klíč od domu.
Pak už jsem se vrátila do tiskového střediska, podívala se na poslední závod, napsala článek a zamířila jsem na tiskovou konferenci. Oproti tiskovým konferencím Moto3 a Moto2, které jsem také navštívila, zde byla velmi hojná účast novinářů. Vítězný Cal Crutchlow na konferenci sršel vtipem, všichni se smáli. Bylo vidět, že je Crutchlow velmi šťastný ze své první výhry.
Po konferenci jsem opustila okruh, ale ještě jsem věděla, že mě čeká pondělní test MotoGP. Ani ten si nikdy nenechám ujít. Tušila jsem, že to asi nebude tak dobré jako test slabších kubatur, který se v Brně konal o měsíc dříve. Tehdy jsem na trati viděla hodně jezdců a v době oběda se snad skoro všichni přišli najíst do restaurace u paddocku. Tehdy přes uličku vedle mě obědval Luca Marini a naproti Alex Márquez. Všichni tam konzumovali naprosto nerušeně. Ani si raději nechci představovat, co by se v restauraci dělo, kdyby se tam přišli toto pondělí naobědvat například bratři dvou výše zmíněných jezdců…
Co se pondělního testu MotoGP týče, tak jsem na dráze viděla jen Rabata, pár mechaniků přes plot v paddocku a při odchodu z restaurace jsem si všimla, že tam byli někde „zašití“ bratři Lowesovi.
V pondělí jsem ještě v autobusech a na okruhu slyšela, jak si fanoušci stěžovali na organizaci dopravy při cestě na nedělní závod. Někteří srovnávali s předchozími lety, jiní přidávali a hodnotili i zážitky z návštěv závodů MotoGP v zahraničí. Na závodě MotoGP v zahraničí jsem nikdy nebyla, takže nevím, ale mám pár zážitků z formule 1 na dvou různých okruzích, přičemž na jednom z nich jsem dokonce viděla šipku na informace, která směřovala k nebi, takže já osobně si na organizaci v Brně nestěžuji.
Po pondělních testech jsem už pro letošní rok definitivně opustila okruh. Od té doby sice uplynul teprve týden, ale už teď se mi stýská a velmi se těším na příští rok.