Capirossi: Odcházím v tu pravou chvíli

Prvním závodem italského jezdce v mistrovství světa byla japonská Suzuka. V roce 1990 zahajovala šampionát a Capirossi závodil v nejnižší kubatuře s jezdci jako Jorge Martinez nebo Hans Spaan.
Capirossi: Odcházím v tu pravou chvíli

Ital premiérový podnik dokončil šestý, ale v závěru sezony už bojoval o titul, který nakonec fantasticky vyhrál v Austrálii a ve svých šestnácti se stal vůbec nejmladším mistrem světa v historii. Během dvaadvaceti let v motocyklovém šampionátu Capirossi vyhrál tři tituly v nižších kubaturách, celkem dvacet devět závodů, v devětadevadesáti případech stál na stupních vítězů a odstartoval do celkem tři sta dvaceti osmi Grand Prix.

Ve svých osmatřiceti si Loris Capirossi řekl dost, sezona 2011 byla v sedle Ducati GP11 jedno velké trápení a i když měl Ital tendence ještě v mistrovství zůstat a závodit v další motocyklové kubatuře 1000ccm, po letošní zkušenosti už raději nic nechtěl riskovat. Jeho přáním bylo šampionát opustit s nejlepším možným výsledkem, což se mu nepodařilo, ale v očích všech odchází jedna z legend motocyklového závodění.

Lorise Capirossiho zpovídal Michael Scott a rozhovor přinesl CycleNews.

Jak těžké bylo rozhodnutí odejít?
Loris Capirossi: „Nemyslel jsem na to ještě týden před Misanem. Moje představa při podpisu smlouvy s Pramackem byly dva roky, rok plus možnost prodloužení na 2012. Jenže v průběhu sezony byla situace zřejmá a motorka bohužel nebyla konkurenceschopná. Také po zranění v Assenu jsem uvažoval, zda pokračovat dál nebo se rozloučit. Rozhodl jsem se, že už je načase skončit, ale i tak to teď není vůbec jednoduché. Někdy si kladu otázku, zda dělám správně, protože mám při jízdě stále skvělý pocit a ježděním se bavím. Věřím, že s jiným motocyklem bych možná jezdit mnohem lépe.“

Klepněte pro větší obrázek

Ulevilo se Vám potom, co jste oznámil, že odcházíte?
Loris Capirossi: „Ano. Ale často se mi stává, že když jdu spát, mám takové obavy, zda je to opravdu dobře. Je ale dobré, že toto rozhodnutí můžu učinit sám a to ne z důvodu, že bych byl zraněný nebo by už pro mě nebylo místo. Je to mé vlastní rozhodnutí.“

Odcházíte ze světa závodění nadobro?
Loris Capirossi: „Dostal jsem nějaké zajímavé nabídky na funkci týmového manažera. Ale to jsem odmítl. Jednám také s Dornou, protože by mě tu rádi udrželi, ale zatím není nic jasné.“ (V listopadu Dorna oznámila spolupráci s Lorisem Capirosim v otázkách bezpečnosti na okruzích. Capirossi je zakládajícím členem Bezpečnostní komise jezdců, která vznikla v roce 2003)

Pokud tedy ne závodění, tak co budete dělat?
Loris Capirossi: „Mám v Monte Carlu stavební a developerskou společnost. Začal jsem s tím před několika lety a situace je v Monaku docela stejná, jak tomu bylo před třemi nebo čtyřmi roky. Krizi tam není moc vidět a společnost pracuje stále dobře. Vybudoval jsem ji pro svoji budoucnost. Není problém tam být na plný úvazek. Mám tam opravdu velmi dobré lidi, ale když si věci děláte sám, máte to pod kontrolou. Když jsem doma, tak obyčejně půl dne trénuji a zbytek pak pracuji ve společnosti, takže není problém tam jít na celý den.“

Vyhrál jste po sobě dva šampionáty 125ccm a pak přestoupil mezi čtvrtlitry …
Loris Capirossi: „A dva šampionáty prohrál.“

K dalšímu titulu to trvalo celých sedm let. Byl jste z takové situace rozčarovaný?
Loris Capirossi: „Moje první dvě sezony byly úžasné, dva tituly v řadě. Pak přišly 250ccm … ale jak víte, tehdy to bylo úplně jiné než teď. Dvakrát jsem vyhrál, ale Honda mi dala standardní motorku, ne tovární. Takže první rok byl hodně těžký. Druhým rokem jsem dostal tovární stroj a šampionát prohrál svým útočným pojetím a také mnoha chybami. To se psal rok 1993. A v devadesátém čtvrtém jsem znovu prohrál kvůli svému útočnému stylu - vítězství nebo nic.“

„V devadesátém pátém jsem jel pětistovku. Tehdy nebylo vůbec snadné jezdit s tímto typem motocyklu, ale v mistrovství jsem skončil šestý a získal jedno umístění na stupních vítězů. O rok později jsem šel k Wayne Raineymu na Yamahu 500 a ok, to byla pro mě velká změna. Tehdy jsem byl ještě hodně mladý, mluvil jen trošku anglicky, šel do Ameriky a spolupracoval tam pouze s anglicky mluvícími lidmi. To nebylo vůbec jednoduché. Nicméně jsme nakonec vyhráli poslední závod a já se rozhodl vrátit zpátky do třídy 250ccm.“

„Rok 1997 byl pro mě ale nejhorší. V jeho závěru jsem byl téměř rozhodnutý skončit se závoděním. Vůbec mi nic nedělalo radost a řešil jen samé problémy. Ale pak jsem v roce 1998 vyhrál titul. Za těch dvaadvacet sezon jsem měl mnoho vzestupů a pádů, byla tam řada těžkých let, ale byl jsem tam. Vyhrál jsem závod v každé z kubatur: 125, 250, 500, MotoGP 990 a 800. Mám z toho radost. To je možná důvod, proč jsem se rozhodl skončit.“

Klepněte pro větší obrázek

Pro Itala v královské kubatuře muselo být těžké, když přišel Valentino Rossi.
Loris Capirossi: „Ne. Podle mě, Valentino sebou přinesl větší zájem o tento šampionát. Tehdy byl zájem o mistrovství tak na šedesáti procentech. Když přišel Valentino, šlo to na rovných sto a s tím peníze a všechno ostatní, takže já říkám, díky mu za to. Oba jsme dobří přátelé. A nikdy nic ostatním nezávidím. Nechtěl bych to, co mají ostatní jezdci. Když někdo vyhrává, jsem za něho rád. Nikdy neříkám: Chci jeho motorku. Mám pocit, že mám opravdu velké štěstí, protože celý život dělám to, co chci dělat. Mám peníze, popularitu a jsem šťastný.“

Během své kariéry jste také zažil momenty, kdy se z vaši strany řešila nebezpečná jízda při nehodě na startu s Marcellinem Lucchim na okruhu v Mugellu 2000 nebo při souboji o titul v roce 1998 s Tetsuem Haradou. Byl jste tehdy tvrdý chlap?
Loris Capirossi: „Za to musím Lucchimu poděkovat, protože po diskvalifikaci jsem další závod musel zůstat doma a v Monte Carlu jsem tehdy poznal svoji manželku. A rok 1998, to byla velká story. Mluvíme o tom ještě teď. V té době jsem ale neudělal nic zlého. Z mého úhlu pohledu. Samozřejmě, pokud bych se ho nesnažil dojet, mohl jsem si pak po zbytek života říkat: ´Ty jsi ale idiot´. Udělal jsem dobrý manévr. Ale dobře, tehdy to byl velký spor.“

„FIM mi ale nakonec dala zapravdu. Nikdy neřekli, že bych udělal nějaký složitý nebo nebezpečný manévr. A Tetsuya, to je můj kamarád. Pořád bydlí v Monte Carlu a jeho dcera chodí s mým synem do stejné školy. Nevidíme se každé ráno, ale když vezmu syna do školy, tak při kávě dáme řeč. Jistě, tehdy se na mě určitě moc zlobil.“

Která kubatura byla pro Vás ta nejzábavnější?
Loris Capirossi: „Stále mám nejradši dvoudobé stroje. Podle mě jsou fantastické. Nejlepší motorka, na které jsem jezdil, byla pětistovka. Vůbec nejlepší v roce 2002, protože to už měl každý čtyřtakt a mě dali model 2001 od Valentina. To byla ta nejlepší motorka. Páni, ta byla naprosto úžasná!“

„Ale jak říkám, díky za čtyřtakty, protože kdybychom je neměli, tak už tu nejsem. Čtyřdobý stroj je mnohem bezpečnější a snadněji zvladatelný. Můžete udělat nějakou chybu a motorka vám na to řekne: ´OK, můžeš to zkusit ještě jednou.´ Celkem dost válčím s elektronikou, protože říkám, že je ji poměrně hodně. Ale pokud by byly dodnes pětistovky, tak už bych dávno skončil. Na 500 motorce jste nikdy neviděli jezdce, kterému bylo osmatřicet. S čtyřtaktem můžete jezdit dokonce v době, kdy je vám dvaačtyřicet. Ale s pětistovkou byl limit řekněme dvaatřicet.“

Která Vaše motorka byla vůbec ta nejhorší?
Loris Capirossi: (Smích) „Jedna z nejhorších je tady ta (GP11). Necítíte nic. Normálně vycítíte, kdy jedete na limitu a s tím pak můžete pracovat. Ale tady ta motorka … jen poooof. Proč? Proč padám? Udělal jsem něco špatně? Tato motorka je rozhodně ta nejhorší, s kterou jsem kdy jezdil. Určitě. Vůbec nemám radost z jízdy. To mi také usnadnilo odchod ze závodění.“

Klepněte pro větší obrázek

Ze všech vašich soupeřů, kdo byl tím, jehož jste si přál pokaždé porazit?
Loris Capirossi: „Jednoduše by šlo říct, že Valentina, protože s ním soupeřím posledních dvanáct nebo čtrnáct let. Myslím, že v roce 1987 jsem začal závodit v italském šampionátu. A titul tam vyhrál Doriano Romboni. Už si ani nevzpomenu, který jsem byl já. Pro mě to byla první sezona, pro něho druhá. Od té doby jsem s ním stále bojoval. Do evropského šampionátu odešel o rok dřív než já, ale do 125ccm a 250ccm jsme šli pokaždé společně. A pokaždé jsem ho sledoval. Také jsme měli stejné motorky, prvně standard a pak továrnu. Mnohokrát jsem nad ním vyhrál, ale stejně tak také prohrál. Byly to opravdu velké bitvy. Později to byl Max Biaggi. Užíval jsem si to, když jsem ho porazil.“

S Biaggim to byla osobní záležitost?
Loris Capirossi: „Ano. Osobní. Ale je hezké říct, že jen před měsícem moje společnost dokončila přestavbu jeho bytu v Monte Carlu. Takže s ním jsem opět v kontaktu. Ale Biaggi je prostě Biaggi. Je to zvláštní kluk, hodně zvláštní.“

Zpátky k době, když už jste závodil s pětistovkami a pak se vrátil zpátky k čtvrtlitrům. Proč?
Loris Capirossi: „V té době to byla dobrá práce od Carla Pernata (Capirossiho manažer od roku 1999, tehdy vedl závodní oddělení Aprilie). Řekl mi: ´Ještě nemáš titul v 250ccm. To by pro tebe nebylo špatné a já ti dám k tomu nejlepší motorku.´ Ale v roce 1997 mi dal opravdu motorku na dvě věci … . Pokaždé se tam něco pokazilo. To byl důvod, proč jsem chtěl tehdy skončit. Přišel ale za mnou a znovu mi řekl: ´Tentokrát pro tebe zařídíme mistrovský tým.´ Carlo tehdy pro Aprilii pracoval velmi tvrdě.“

Další zvláštní přestup byl, když jste odešel k Suzuki v době, kdy se jim moc nedařilo.
Loris Capirossi: „Pro mě to byl bezvadný přestup, protože jsem tři roky jezdil na tovární motorce a mám na to hezké vzpomínky. Stále jsem velký kamarád se všemi lidmi u Suzuki a stejně tak s lidmi z továrny. Myslím, že to jsou velmi přátelští lidé. Lidé u Suzuki mají srdce. Bohužel, motorka nebyla nejrychlejší. Ale osobně jsem byl velmi šťastný a strávil tam příjemné tři roky.“

Tím myslíte, že Suzuki má velké srdce ve srovnání s kým? S Hondou?
Loris Capirossi: „Ano, například. Na konci sezony jsem se zeptal, zda můžu testovat všechny motorky. Jen pro moje potěšení, abych si prostě nakonec vyzkoušel všechny MotoGP motorky. Yamaha řekla ano. Suzuki na to: ´Bude nám potěšením´. Ale Honda – hmmmm, hmmmm. Ale myslím, že si ji nakonec vyzkouším taky.“

„Když mluvíte s někým od Yamahy nebo Suzuki, mluvíte s obyčejnými lidmi. Můžete si povykládat o čem jen chcete. U Hondy je to pokaždé těžší. Pokud máte u Suzuki problém, přesně víte s kým to probrat a můžete to rychle vyřešit. Můžete jim kdykoliv zavolat. U Hondy pokaždé jednáte jen s jedinou osobou a ta říká: ´Hmmm, tak to musíte probrat s někým jiným.´ A u toho dalšího následuje to samé. Je těžké najít někoho, kdo má tu moc věci dotáhnout do konce.“

„Honda také nikdy neměla nejlepší vztahy s jezdci. A jezdec potřebuje dobře vycházet s lidmi, s kterými pracuje. Každý jezdec, který tam byl o nich nemluví moc dobře. Na příkladu Suzuki můžete jasně vidět, že Kevin Schwantz s nimi vyhrál titul v roce 1993, což je téměř dvacet let a ještě dnes je s nimi v kontaktu a mají si stále co říct.“

Klepněte pro větší obrázek

Během vaši závodní kariéry došlo k mnoha změnám. Které byly ty lepší a naopak ty horší?
Loris Capirossi: „Byl jsem tu každým rokem, takže jsem pokaždé cítil určité změny. Pokud se ohlédnu na rok 1990, tak paddock byl jak jeden velký kempinkový tábor, jedna velká rodina. Všichni byli kamarádi. Vzpomínám si, že jsme v roce 1990 hrávali v pátky večer uprostřed paddocku fotbal. Nebyly tam žádné obrovské obytné automobily. Teď je to mnohem profesionálnější. Máme obrovské sponzory a ti vyžadují stále víc a víc.“

„Tak v posledních deseti letech nebylo závodění ta nejtěžší část mého života. Je to všechno ostatní kolem, co musíte dělat. Hodně věcí během závodního víkendu, ale také mimo, když musíte na oběd tam a tam a setkávat se s různými lidmi. Pramac je dobrá společnost a do týmu investují nemalé peníze. Ale zároveň říkají: ´Loris je výborný člověk a potřebujeme ho tady nebo tam, aby se setkal s tím nebo oním kamarádem. A já tam musím jít. Vždy s úsměvem.“

„Nejhorší byla Ducati. Během roku jsem musel absolvovat čtyřicet dnů reklamních aktivit mimo závodní dráhu. Čtyřicet. Můžete si to představit, osmnáct závodů, tréninkové jízdy, trénink a vůbec všechno a ještě k tomu plus čtyřicet dnů, což byly pravidelně celé víkendy. Žádají mě, protože jsem přátelský, ale když tam jdu, tak se doopravdy zlobím. Nicméně, když už tam jsem, usmívám se a jsem šťastný. Jak to cítím? Tento svět začínal od nuly a stále směřoval nahoru. Až do teď. Nyní si myslím půjde opačným směrem dolů. Takže odcházím v tu pravou chvíli.“ (smích)

„Teď když jedete v Moto2, tak osmdesát procent jezdců za to musí platit. A jakmile platit přestanete, tým vezme jiného jezdce. To není závodění dle mého gusta. Problém jsou motocykly, protože ty jsou stále dražší. Týmy musí najít způsob, jak je zaplatit.“

Jezdíte silniční motorku v běžném provozu?
Loris Capirossi: „Moc ne. Mohl bych jednoduše říct, že je pro mě těžké sednout na motorku a jezdit s ní pomalu, ale pravdou je, že silnice jsou opravdu nebezpečné. Když jsem byl mladší, jednou nebo dvakrát jsem dostal varování a řekl si, zapomeň na to. Takže normálně jezdím jen na skútru, každý den trénuji s trialovým nebo motokrosovým motocyklem, ale silniční motorku, to už moc ne.“

Poslední otázka. Váš nejlepší závod nebo okamžik ze závodění?
Loris Capirossi: „Za těch dvaadvacet let mám těch hezkých momentů spoustu. Zejména na rok 2007 v Motegi. Ducati mě pro další sezonu vyřadila z týmu a já vyhrál závod. Ale vybrat jen jediný, tak to možná byl ten nejlepší v Austrálii v roce 1990, první sezoně v mistrovství světa. Vyhrál jsem tam závod a zároveň titul. Pokud bych mohl prožít svůj život ještě jednou, tak toto je okamžik, kde bych se rád vrátil. Úžasná chvíle.“ (Tehdy mohli titul vyhrát tři jezdci a o vítězi rozhodl výsledek závodu)

„Nikdy nezapomenu na noc před závodem, protože mi moc nevyšla kvalifikace a startoval jsem desátý. Tu noc jsem nespal a přemýšlel: ´Možná se mi zítra změní život.´ Určitě mi to někteří jezdci usnadnili, ale tempo závodu bylo neskutečně vysoké. Všechny závody byly rychlé. A nakonec jsem to byl já, kdo vyhrál. Úžasné. Tehdy to byla moje chvíle.“

„To je určitě ta nejlepší vzpomínka, ale ten opravdu nejlepší okamžik byla výhra v Motegi 2007. To jsem si doopravdy užil, protože Ducati už se mnou nepočítala … a já vyhrál. To bylo nejlepší.“

7:32 | Přerušení bylo krátké, už se opět jede.
7:30 | Po několika pádech byl trénink Moto2 přerušen kvůli stavu dráhy. Je potřeba vyčistit.
6:00 | Fenatiho velký pád: odkaz
3:09 | Gardnerův pád: odkaz
1:46 | Pád Bulegy a Caneta: odkaz

Harmonogram

GP Austrálie, Phillip Island
Pátek 20. října
Moto3 1. trénink   01:00–01:40
MotoGP 1. trénink   01:55–02:40
Moto2 1. trénink   02:55–03:40
Moto3 2. trénink   05:10–05:50
MotoGP 2. trénink   06:05–06:50
Moto2 2. trénink   07:05–07:50
Sobota 21. října
Moto3 3. trénink   01:00–01:40
MotoGP 3. trénink   01:55–02:40
Moto2 3. trénink   02:55–03:40
Moto 3 kvalifikace   04:35–05:15
MotoGP 4. trénink   05:30–06:00
MotoGP 1. kvalifikace   06:10–06:25
MotoGP 2. kvalifikace   06:35–06:50
Moto2 kvalifikace   07:05–07:50
Neděle 22. října    
Moto3 warm up   01:40–02:00
Moto2 warm up   02:10–02:30
MotoGP warm up   02:40–03:00
Moto3 závod   04:00
Moto2 závod   05:20
MotoGP závod   07:00