Ducati poděkovala Yamaze za rozhodnutí ohledně Rossiho

to az jsem se nastehoval do "Nju Leskau".Pesky to bylo cca 15 minut a starousedlicti kluci meli ruzny figle,jak se tam dostat.Me kamos rekl at si vemu cisty monterky a gumu pres rameno,kterou nafasoval u "Mrkvy" a vubec nezastavuju a nereaguju na nikoho.Tak jsem s nim vyrazil a ono to vyslo.Dodnes nechapu jak to.On sel po samolepkach a ksiltovkach,no aja skejsl u "dunlopaku".Hodinu jsem na ne cumel,pak me nechal jeden koren prezout gumu no a potom uz jsem makal misto nej.Kamos kdyz me tam videl,tak rekl ze jsem vul,protoze samolepky se muzou prodat az za 5kc.Ja byl v sedmem nebi,delal jsem poprve na silnicnich zavodech.Na zaver dne,ale zavidel on me,protoze jsem dostal DVE igelitky nalepek a dalsich blbosti.;-)

Protože do dalšího závodu ještě pár dní chybí, dovolil jsem si zde sepsat svoji vzpomínku na svou první návštěvu brněnského depa. Snad vás pobaví. Pokud se vám nechce číst takové "romány", tak to raději přeskočte. nic se neděje. Váš Mamba 54;-)

Na jaře devětašedesátého mi bylo patnáct. Věk, kdy člověk prožívá všechno mnohem intenzivněji, dramatičtěji. Jakoby se už nemohl dočkat, až mu konečně bude patřit ten svět, ve kterém ho dospěláci berou pořád jen tak nějak napůl. Vzít zkrátka rozhodování a činy do svých rukou.Takové a podobné pocity se honily mojí hlavou, až dospěla k názoru, že už mi nestačí přijet na Velkou cenu do Brna s tátou, usadit se někde u trati a sledovat, co se na ní odehrává. Chtěl jsem víc. Být v samotném centru dění. Zo však znamenalo jediné. Dostat se do parkoviště závodních strojů.Lehce se řekne, hůře provádí. Ne však ke všemu odhodlanému, patnáctiletému muži. Vybaven ještě neoschlým občanským průkazem, novými polobotkami a zcela optimisticky i sešitkem na autogramy v kapse, řkouce doma, že "jdu ven", doprovázen o dva roky mladším sousedem Alešem. To abych nebyl přece jen úplně sám, ale hlavně proto. abych měl před kým dělat chytrého, vyrazil jsem toho krásného pátečního rána v červenci roku 1969 směr Brno.Cesta vlakem utekla rychle jak nikdy. Rázem jsme stanuli ve víru velkoměsta, před hlavním nádražím. První zádrhel v mém plánu se dostavil záhy. Znaje sice směr i cíl cesty, jsem však netušil, jakým způsobem ho dosáhnout. Šalina tehdy jezdila pouze k ústřednímu hřbitovu, ale její číslo mi nebylo známo, zrovna tak, jako číslo autobusové linky k bohunické nemocnici. Navíc, hrdost patnáctiletého "světáka" mi nedovolovala, abych se potupně někoho zeptal. Lehká pomoc. Mám přece mladé nohy v nových polobotkách. Proto hurá, směr Nové sady, hřbitov a dál do kopce. Relativně rychle uběhla cesta kolem kriminálu, ke staré bohunické nemocnici. Zam se však přidal jeden neočekávaný problém. Tím byla právě probíhající rekonstrukce povrchu v části Jihlavské ulice. Byla zrovna ve stádiu rozhrnuté,ještě neuválcované kamenné drtě. Terén nepříliš vhodný pro mé nové polobotky. Couvnout? Obejít? Nikdy! Kupředu, zpátky ni krok! Podchodem pod tratí a rázem před námi byla příjezdová cesta do depa.Bylo nám jasné, že hlavní bránou, střeženou jak vchod do atomové elektrárny, prostě neprojdeme. Vyhnuli jsme se jí proto velkým obloukem a přes strniště se dostali až k zadnímu drátěnému plotu depa. Kolem něj už byla slušně vydupaná cesta od podobných zvědavců jako my. Zvolna procházíme kolem plotu a zíráme! Bylo na co. Pestrobarevná změť stanů, aut, přívěsů, motorek a lidí. Takhle nějak vypadal v mých představách Babylon, křížený cirkusem.Hned u plotu stála zaparkovaná kubánská ekipa. V tomto sportu takový exot, jako Vatikán v hokeji. Čtyři nebo pět motocyklů MZ, dvě dodávky Barkas a mezitím se procházel menší, obtloustlý Kubánec, zálibně popotahujíc z doutníku silného jako poleno. Jen se na nás culil přes ten plot. Jdeme dál."Alešu, vole vidíš?" vyjelo ze mě najednou. Z dálky svítil bílý nápis na zeleném kamionu: MV AGUSTA Reparto Corse." To je Agostiniho", prohodil jsem znalecky. A o kousek dál YAMAHA Hammamatsu Japan, Dunlop, Suzuki Racing team. Všechny ty názvy, které jsem až dosud znal jen jaksi zprostředkovaně, mi zněly jak rajská hudba..."Alešu, musíme dovnitř!" Oko znalce vyhodnotilo situaci. Zhruba metr osmdesát vysoký drátěný plot nebyl žádnou nepřekonatelnou překážkou pro mě, kluka vytrénovaného výpravami na třešně do cizích zahrad. Jediným problémem bylo, aby nás přitom vidělo co nejmíň lidí. Všiml jsem si, že v rohu parkoviště, tem kde sousedilo se stěnou velkého rodiného domu, roste velký ořech, jehož větve přesahovaly ten plot. Bylo jasné, že to je to místo, které potřebujeme. "Aldo, lezem, rychle!" Přehodit nohu, skok dolů a jsme tam...Chvíli jsme se přikrčili za nějakou dodávkou. Srdce v krku, tep dvěstě. Opatrně vykukuji. Nic se neděje, vzduch čistý. Jdeme. Motocyklový svět nám leží u nohou. Procházíme uličkami mezi stany, ohýbáme se pod šňůrami s rozvěšeným prádlem, ale hlavně civíme. V ruce startovní listinu, zakoupenou ještě před nádražím, to aby byl přehled.Támhle stojí zelenostříbrná Benelli. Z útrob přepravního kamionu vychází černovlasý, obrýlený muž v kožené kombinéze a zvolna si nasazuje ochrannou přilbu."Sakra, honem, kde mám ten zatracený notýsek." Rychle přistupuji. "Signor Pasolini?" " Si." Podávám notýsek a propisku. Jezdec navyklým rázným tahem píše: Renzo Pasolini. "Mille gracia". "Prego," zní odpověď. Odcházíme opodál a sledujeme, jak jezdec přebírá od svého mechanika svoji čtyřválcovou Benelli a odtlačuje ji na zahřívací plochu, odkud se už ozývají zvuky pekelného stacata ostatních motorek, které se za okamžik vydají ke svým prvním treninkovým kolům."Kdo to byl?" ptá se Aleš. "Renzo Pasolini vole, copak ho neznáš?" " Aháá a kde ses naučil italsky Laďo?" " To je normálka, vole," zní moje poněkud přezíravá odpověď suveréna, ale uvnitř se dušička jen tetelí. Zažívám pocity ředitele zeměkoule...Procházíme depo křížem krážem. Lovím autogramy jako o život. Deníček se plní. Nejen podpisy, ale i černými šmouhami od rukou jezdců. Inu, motosport nikdy nebyl pro manekýny v bílých košilích. Nevadí. Aspoň to mám i s otisky slavných: Molloy, Lodewijx, Read, Carruthers. Další a další. Jen Bill Ivy, kterého jsem měl nejraději mi chybí. Ale ten už se bohužel nikdy nikomu nepodepíše... Postupně odškrtávám ve startovce. Už jich mám přes dvacet. Pohoda."A vy dva jste co?" Náhle cítím na svém rameni čísi ruku. POLICAJT! "Týý vole," bleskne mi hlavou! "My se tady jenom díváme", koktám. "Občanské průkazy!" "Já ještě nemám", špitne Aleš a čučí do země, zatímco já lovím ze zadní kapsy svoji novou občanku. Orgán ji dlouze zkoumá. "Kde máte visačky?" "Nemáme", zní moje krátká ale o to pravdivější odpověď. "Tak to bude za třicet." No nazdar! Vytahuji z peněženky tři desetikoruny a třesoucí rukou mu je podávám. Zpět dostávám občanku a pokutové bločky. Pak nás vyprovází až k závoře u hlavní brány. "A ať vás tady nevidím!", zní mí v uších jeho slova. Tak a je po parádě.Po chvíli mi však otre a ďábel našeptavač říká: "Snad se nenecháš odradit nějakým starým policajtem?" A just nenechám! Je rozhodnuto. Teď jen dodat odvahu i Alešovi. "No jo, ale co když nás zase chytne?" " Neboj, nechytne, nebuď srab." Jdeme. Znovu obcházíme dům na rohu parkoviště a pod ořechem stejná produkce. Hotovo. Rychle pryč!Na druhém konci depa jsme narazili na stánek naší Jawy. Právě přichází její dlouholetý. skromný a nenápadný jezdec, František Boček. Znám ho z fotek. V ruce nese nějaká ozubená kolečka z převodovky." Dobrý den pane Bočku", zdravím a podstrkuji notýsek. Ochotně se podepisuje. V tu chvíli netuším ani já, tím méně on, že je to jeden z jeho posledních autogramů v životě, neboť o dva dny později, v okamžiku, kdy se lidská noha poprvé dotkne povrchu Měsíce, on zemře v brněnské úrazovce na následky zranění z nedělního závodu...Teď má ale ještě plnou hlavu starostí se svojí jawou. Proto už nerušíme a nevděčně obracíme pozornost jinam.Okousek dál stojí hlouček lidí kolem muže v pruhovaném svetru, s kloboučkem na hlavě. Právě probírají Ivyho tragickou nehodu z minulé soboty na německém Sachsenringu. Nemám pochyb. Tím mužem nemůže být nikdo jiný. Franta Šťastný! Žijící legenda! Kolikrát jsem o něm četl, prohlížel si jeho fotky, fandil mu. Byl jsem nadšený z jeho vítězství, smutný z jeho proher a pádů. Teď najednou stojí na tři metry ode mne. Cítil jsem slabost v kolenou, ale dodal jsem si odvahu a prodral se tím hloučkem." Pane Šťastný, prosím vás, mohl byste se mi podepsat?" " Proč bych nemoh, jak se jmenuješ?", odpověděl svojí typickou pražštinou a sáhl do tašky. odkud vytáhl svoji fotku. " Laďa", stačil jsem jen hlesnout. Na fotku napsal: Laďovi věnuje Franta Šťastný- Jawa. Přistihl jsem se, jak dlouze zírám na těch pět slov. Dodnes nevím, jestli jsem mu stačil poděkovat. Jestli ne, tak dodatečně, tam nahoru - Františku,DĚKUJU!Je poledne. Ozývá se žaludek. Z tašky lovím chleba se salámem." Aldo, chtělo by to sodovku.Pojď, půjdeme k restauraci, koupíme pití a chvilku sednem. " Tak vám to nestačilo?" slyším známý hlas muže v uniformě. Do prdele, to je pech! " Tak zase za třicet", pochechtává se a navyklým pohybem trhá bločky, zatímco já se v duchu loučím s depem. "Tak pánové. jdeme, jdeme a poklusem". " Že ho to furt baví, buzerovat lidi", hudruje Aleš. Horší však je, že z ranní stokoruny mi zbývá tak akorát pár drobných na zpáteční cestu. No nic, v nejhorším pojedeme na černo.Touhy patnáctiletého puberťáka jsou však nezničitelné. Znovu totiž stojíme pod známým ořechem. Do třetice. Vyšlo to. Konečně přicházíme ke stanu MV Agusty. Kolem je lidí jak na Matějské pouti. Chvíli trvá, než si vybojujeme místo, odkud bychom něco viděli. Na zelené plachtě stojí na jakýchsi nízkých lavicích čtyři naleštěné červeno stříbrné motorky. Dvě třistapadesátky a dva půllitry. Ty zdobí po obou stranách dvojice mohutných výfukových rour, na konci o průměru zhruba deseti centimetrů. Jako kanóny. Kolem každého stroje se pohybují dva mechanici v blankytně modrých overalech, na rukách bílé rukavičky. Úplný koncert. Co však chybí, je dirigent. Začíná zahřívání jednoho z půllitrů. Ozve se pekelné zadunění. Z výfuků se vyvalují obláčky namodralého kouře. Drrum, drrum, drrum... Mechanik přesným pohybem ruky otáčí rukojetí plynu, zvyšuje a snižuje otáčky motoru.Dav kolem houstne. Začínají se sem sbíhat snad všechny ženské, co se jich po depu pohybuje. Oči všech přítomných jsou upřeny na dveře továrního kamionu. Konečně se pozvolna otvírají a v nich stojí ON. Maestro, Božský Ago. Tvář filmového herce, široký úsměv. Ustává hluk zahřívaného stroje. Začíná jekot fanynek, do toho vrčí kamery filmových a televizních štábů. Agostini ssstupuje ze schůdků vozu, přichází k mechanikovi. Něco si říkají a živě přitom gestikulují, až by našinec čekal, že začnou lítat facky.Omyl. Příčinou je jen jejich jižanský temperament. Desítky rukou podstrkují programy, plakáty, fotografie. Většinou marně. Mistr jich podepisuje jen pár a odchází, následován mechaniky, tlačícimi jeho stroj na zahřívací plochu. Škoda, myslím si. Snad to vyjde později. Ale bude ještě nějaké později? Kdo ví?Na konci depa stojí šedivá dvanáscettrojka se strakonickou espézetkou. Vedle ní nový čtyřválec ČZ-OHC. V křesílku pod slunečníkem odpočívá jeho jezdec, reprezentant, mnohanásobný mistr republiky, Bohumil Staša. Prohlíží si nás přimhouřenýma očima. Vypadá, jakoby spal. Váhám. On však poyne rukou a odkudsi vytahuje dvě fotky na které přidá podpis. Rovněž on nemůže ještě tušit, že se v neděli po závodě pětistovek postaví na stupně vítězů, za třetí místo.Další podpisy, fotky a nálepky mi přibývají. Smith, Gould, Marszowski, Pagani. Při dalším kolečku depem se na nás konečně usmálo štěstí. U MV je relativně prázdno. Ve stínu pod stanovým přístřeškem sedí několik lidí. Mechanici, menežeři, ale hlavně Ago! Teď, nebo nikdy! "Signore Agostini, porfavore, uno autograffo". Aniž přerušil hovor, podepisuje notýsek i barevnou fotku. Huráá, mám ho! Teď už můžu třeba umřít...V následujícím okamžiku skutečně málem umírám. Nikoliv blahem, nýbrž leknutím, neboť přímo naproti mně stojí...ano, správně, můj starý známý v uniformě. " Ty poslóché, ty seš nenapravitelé. Tobě to nestačilo? Seberte se a tahnit, ať už vás tady nevidím." To však bylo tentokrát z jeho strany vše. Ještě jsem stačil koutkem oka zahlédnout, jak i on podstrčil Agostinimu program k podpisu a jak spokojeně odcházel a nás si už nevšímal. Asi pochopil, že proti klukovské vášni nemá šanci, snad si vzpomenul na své mládí, kdo ví...?Po zbytek onoho léta ze mě byl absolutní King. Tedy aspoň mezi svými vrstevníky. Když jsem začal patřičně barvitě líčit svoje zážitky, nikdo ani necekl. Dokonce ani machýrek Luboš a to už bylo co říct! Nikdo z nich totiž nic podobného nezažil. Z "taktických" důvodů jsem ovšem zamlčel to. co se odehrálo u nás doma, bezprostředně po mém pozdním návratu. O zen výjimečně ani tak nešlo. Ale ty zničené polobotky! Vždyť stály přes třicet korun!!! No co, zbytek léta jsem chodil v polokeckách. Ale ten notýsek s podpisy, ten zato stál. Dodnes patří mezi mé nejvzácnější relikvie. Od těch dob jsem paddock brněnské Grand prix navštívil ještě několikrát. Ale to víte, poprvé je vždycky jen jednou a na to se nezapomíná...:-)

A jak je to tedy s jeremym? Pujde s Rossim k Ducati nebo uz je to pase?

Měli by jsme si začít zvykat na červenou barvu :-D:-)

To e teď děkovaček jak v Národním.:-D;-)

Vale bude mit od pristi sezony na zadech napis polibte mi prdel kdyz mne dojedete.Ne vazne.Myslim ze vale a ducati bude takova kombinace ze budou mit ostatni problemy.rolling vale:-P:-P

na rozloučenou pro Valeho je to chladný kalkul Yamahy.Podle mě měli obavy kdyby neustoupili že by nejen ztratili spoustu fandů ale nejspíš by mohli být škodni i v prodeji bajků.Navíc takhle je nebude moct nikdo osočovat kdyby to Valemu příští rok nejelo že za to mohli oni kdyby mu ten test nepovolili.
Vypadá to že výměnou za test bylo Valeho dokončení letošní sezony.

No a hotovo, navzájem si hezky voňavými ubrousky postírali máslo z hlav v obou týmech a je klid :-) Celou dobu jsem to říkala, že to takhle dopadne ;-) :-D