Ani letos nebude chybět stručné ohlédnutí za brněnským závodem. Jako vždy se opět jedná o mé osobní dojmy a zážitky.
Letos se na mě opět štěstí usmálo a opět jsem dostala akreditaci na brněnskou Velkou cenu. Tentokrát se jednalo o mou jubilejní pátou návštěvu v novinářské roli a celkově jsem na Grand Prix v Brně byla již popatnácté. Za tu dobu jsem si už na hodně věcí zvykla a dost věcí už mě nepřekvapí ani nevyvede z míry. Jsem už zvyklá na to, že při tiskových konferencích (a vlastně ani nikde jinde) nemůžu počítat s tím, že se mi podaří vyfotit vše, co chci, aniž by mi někdo nepatřičně vstoupil do záběru. Nepřekvapí mě ani to, že se k mnoha jezdcům přes davy fanoušků vůbec nedostanu, vlastně lépe řečeno, je přes fanoušky ani neuvidím…. Ale asi si nikdy nezvyknu na to, že se vždy o přidělení akreditace dozvím až tak pozdě, obvykle nejdříve týden předem. Ráda bych si déle užila těšení, ale nebudu si stěžovat, jsem vděčná za to, že akreditaci vůbec dostanu.
Každý rok vyrážím na brněnský okruh s přáním, ať není moc horko a ať neprší. Mé přání se obvykle nesplní. V roce 2012 bylo v pátek nesnesitelné horko, v roce 2015 bylo horko k zalknutí po celý závodní víkend, loni v neděli neuvěřitelně moc pršelo a letos dorazilo obojí. Občas pršelo, občas bylo nesnesitelné horko. V těchto případech pokaždé obdivuji diváky na tribunách, že vždy dorazí v tak hojném počtu za každého počasí. Já to mám lepší v tom, že se občas můžu před deštěm a horkem schovat do klimatizovaného tiskového centra, takže za sebe si nestěžuji, ale divákům a jezdcům bych zkrátka přála lepší počasí.
Můj závodní víkend jako obvykle začal už ve čtvrtek cestou do Ostrovačic pro akreditaci. Změna oproti předchozím rokům byla ovšem v tom, že tentokrát jsem vyrazila do Ostrovačic o trochu dříve, abych se do paddocku dostala ještě před zahájením tradiční akce pitwalk. Byla jsem zvědavá, jak to tam vypadá před propuknutím této akce, ale překvapivě tam už i několik desítek minut před akcí bylo celkem dost lidí.
Pátek začal deštěm. Navíc autobus č. 400, v němž jsem jela, vydával dost neblahé zvuky, tak jsem se obávala, aby vůbec na okruh dojel, ale naštěstí se mu to podařilo a já jsem se na okruh dostala. A pak již začal můj každoroční nevyřešitelný problém, jak zařídit, abych mohla být současně na několika místech. Na jednu stranu totiž potřebuji být v tiskovém středisku a psát články, ale také je vhodné být současně i v paddocku, protože tam člověk vidí věci, které v televizi buď vůbec nevidí, případně tam tolik nevyniknou. Letos jsem například měla možnost v paddocku vidět poničený motocykl Remyho Gardnera. Na tom samotném poničení by nic až tak zajímavého nebylo, ale zaujalo mě, že se na stroj nabalilo tolik trávy a bahna, že by se tam (s trochou nadsázky) snad i dala vypěstovat třešeň.
Dále mě také vždycky zaujme, když v paddocku potkávám jezdce, kteří už jsou třeba na motocykly třídy Moto3 moc velcí a těžcí. Takhle ve skutečnosti totiž daleko lépe vynikne, že v porovnání s „běžnými“ lidmi jsou vlastně tito jezdci asi tak průměrně vzrostlí (možná ani to ne) a velmi štíhlí.
V sobotu ráno jsem narazila na menší problém, když jsem dorazila k okruhu a před branou už byla poměrně velká fronta. Letos totiž bylo prohlížení tašek u vchodu do areálu v porovnání s předchozími lety důkladnější.
A jako každý rok byla zážitkově nejvýživnější neděle. Už celkem brzy před začátkem warm upů byla před vstupem na okruh tak velká fronta a kontrola tašek byla tak důkladná, že jsem si říkala, že by bylo ideální, kdyby všichni na okruh povinně nosili průhledné tašky, aby se kontrola trochu urychlila. Jenže průhlednou tašku asi nikdo neměl, tak jsem čekala a čekala, až jsem se také dočkala a byla jsem moc ráda, že vždy všude chodím s velkým předstihem.
Nelze samozřejmě nezmínit, že celý letošní brněnský závodní víkend byl bohužel poznamenaný smrtí Angela Nieta, který ve čtvrtek před Grand Prix podlehl následkům zranění z nedávné dopravní nehody. Kromě toho, že přímo na startovní rovince proběhla před závodem vzpomínková akce s minutou ticha, jezdci na Nieta vzpomínali i na tiskových konferencích.
A abychom nekončili tak smutně, zmíním na závěr jednu historku z tiskového centra. Jak už jsem výše zmínila, na okruhu vždy bojuji s časem a nejhorší je to právě v neděli, kdy se kromě paddocku a psaní ještě snažím stíhat i tiskové konference po závodech všech kategorií. Kromě toho, že se snažím stihnout nestihnutelné, tak navíc ještě vynikám „extrémní šikovností“, z čehož plyne to, že při svých snahách občas páchám různé škody. Například si občas něco nedopatřením vymažu v počítači, padají mi různé věci a občas málem padám i já sama – jako tentokrát po závodě Moto3. Moc jsem spěchala do tiskového centra, abych stihla start závodu Moto2 a při tom spěchu jsem tak podklouzla, že jsem málem smetla Arona Caneta, který zrovna šel na tiskovou konferenci, ale naštěstí to bylo jen málem a naštěstí se Canet díval na druhou stranu, takže snad ani tuto trapnou situaci nezaznamenal. A s potěšením musím konstatovat, že větší ostudu už jsem letos před jezdci neudělala, takže závodní víkend celkově hodnotím pozitivně a již se soustředím na další rok...