Ohlédnutí za brněnskou Grand Prix z tiskového střediska

Už se těším na start "dědka" ( 50 ) Jeremyho Mc Williamse v Silverstonu.

viktor čistič  |  22. 08. 2014 19:42

Sám nosí rakváče a píše dědka

Právě proto, že spávám v truhle s drnem na prsou a večeřím hlínu abych si zvykal, si můžu takové hodnocení dovolit. Jó, když mi bylo 50, to jsem byl ještě jůůůra...

Krásný článek. Na svém blogu o MotoGP jsem zrovna také včera psala článek Ohlédnutí za brněnskou GP (z pohledu návštěvníka, fanouška)

Nedalo mi a nakoukl jsem. Moc pěkně sepsané a nádherný blog. Jen malou poznámku k tomu alkoholu. Taky nemám rád kolem sebe na závodech opilé diváky. To, jak píšeš o tom, jak si nesl láhev v ruce, to je už vrchol ! Ale jinak, ono je to dost těžko pro ty pořadatele podchytitelné. Kdyby měli každému kotrolovat bágl, tak tam stojíme asi ještě dnes. Navíc, my jezdíme mikrobusem až přímo nahoru na "céčko", protože s námi jezdí vozíčkářka. Myslíš, že nám někdy u brány kontrolovali, co si vezem? Nikdy! To se prostě nedá. Kdybychom tam chtěli provézt celý sud, tak ho tam máme. Naštěstí si myslím, že těch opilců tam bylo minimum. Tedy aspoň co si pamatuju, ve srovnání se starým okruhem, kdy "Helmuti" z bývalé DDR pořádali skutečné alkoholové nájezdy.

"Bylo to v r.76. tehdy jsem přijel na GP se svoji slečnou ( nynější manželkou ),novou stopětadvacítkou ČZ 476/01, stanem a hlavně předsevzetím, pořádně si ty závody užít. Proto jsme ke trati přijeli už v úterý před závody a ubytovali se v kempu u Baltisbergerovy zatáčky. V kempu už byla hromada Němců, se kterýma jsme sedávali večer u ohně. Dost obdivovali tehdy moji novou zelenkavou Čízu s vysokýma řídítkama a tak jsem jim ji za pivo půjčoval na krátkým projížďkám. Oni tam měli ty svoje Emzety a tak slovo dalo slovo, a že si teda dáme závod na jedno kolo, na tehdy už poslední variantě okruhu ( 10.920m ), který už byl tehdy obložený balíky slámy, připravený na závody. Nicméně byl stále ještě otevřený pro normální provoz. Byli jsme 4. Já, a Němci od Dráždan. Dva s MZ 175, jeden se 125. Zajeli jsme ke startu, manželku jsem vzal ssebou, aby mi na hodinkách změřila čas. Postavili jsme se na st. čáru a za plného provozu nás odstartovala... No, po Bosonohy jsem jim jakž takž stačil, ale jak začala trať stoupat tím úvozem na Veselku, tak sbohem! A ve stoupání Farinkou ke Kohoutovicím, darmo mluvit. To s těmi mými 9O Kg jelo tak pomalu, že jsem mohl počítat hříbky v lese. Zato ve sjezdu od Kohoutovic, kolem Myslivny ve mě "chytly saze"! Rozjel jsem to na tachometrových 105 s větrem v zádech. Nato, že jsem okruh dobře znal, to, že končí ostrou pravou do cíle jsem si však uvědomil poměrně pozdě. Začal jsem brzdit očima ,ušima,patama. Ještě že ta Číza měla v předu dvouklíčovku. I tak jsem si "lízl" kolenem o balíky. Štěstí, že tam byly! Závodění mě okamžitě přešlo a já, smrtelný pot na čele, jsem si ještě dlouho nadával. Němci už v cíli měli vykouřenou skoro celou cigáru, když já dojel v čase 10: 01, což byl průměr cca fantastických 59 km/h, takže jsem vlastně dodržel předpisy o rychlosti v obcích! Od těch dob si neskutečně vážím všech, i těch nejposlednějších z posledních, kteří kdy závodili. A sám jsem se o nic podobného už nikdy nepokoušel."

Toto je pro změnu jedna z mých vzpomínek, ještě na starou trať.

A ještě jedna:"VYHLÍDKOVÁ" ( kavárna

GP 1981. Páteční traninky jsou v plném proudu. Sedím mezi přihlížejícími ve svém novém skládacím křesle za 100 Kčs, pořízeném jen pro tuto příležitost, v místě zvaném "U křížku". Po první sérii treninkových jízd mě přepadla myšlenka, že by nebylo šatné, podívat se na to snažení nejlepších pilotů světa pěkně shora. Sbalil jsem tedy fidlátka, bágl na záda, křeslo do ruky a hajdy přes umělý přechod trati, těsně před vjezdem na kohoutovické sídliště, odkud se pak zkrácená trať vracela přes Myslivnu do cíle. Tím mým cílem se stal vysoký panelák, na jehož vrcholu stála vyhlídková kavárna "Grand Prix". Z jejich oken musí být přece naprosto dokonalý výhled na trať, myslel jsem si. Asi bezpochyby byl, bohužel jak pro koho, o čemž jsem se měl záhy přesvědčit!

Teď však beru za kliku zvláštního vchodu, který kavárna měla oddělen od vchodu pro nájemníky domu. V šatně odkládám své propriety, světácky ponechávám "výběhovému modelu" šatnářky světácky pětikorunový tringelt a vybaven pouze peněženkou a cigaretami BT vstupuji do výtahu, pln očekávání nevšedního zážitku. Kabina výtahu po chvilce zastavuje, dveře se otevírají a já vstupuji po tlustém modrém koberci do prostorné, poloprázdné místnosti plné kavárenských stolků. Záměrně si vybírám stoleček u oken na té straně, kde jak tuším, se hluboko pode mnou vine šedá stuha asfaltu brněnské trati. Sotva stačím usednout, už u mne stojí mladá, hezká servírka v modrých šatech s velkým výstřihem a bílou zástěrkou. "Co si pán dá?" zazní medový hlásek. Piva jsem od rána plný, na ně chuť nemám. Když kavárna, tak..." Pán si dá vídeňskou kávu se šlehačkou", zní moje odpověď, načež ona odkvačí a já si s velkopanským gestem zapaluji svoji BT. V tom momentě káva přistává na stole přede mnou. Ještě sahám do kapsy pro kapesník, při jehož roztažení to suše zapraskalo, jako když si zlomíte kost, že si na ten "vyhlídkový" zážitek vyčistím své dioptrické čtyřiapůlky. Bože to byl nápad! Jak jsem totiž zvedl pazouru, zavadil jsem o ně a jeb! Potvory spadly rovnou nahranu popelníku přede mnou a obě skla se rázem "rozmnožila" na šest kousků. No a je vymalováno! Bez nich totiž nerozeznám na pět metrů čápa vod porybnýho, natož čučet z nějaké vyhlídky. Byl jsem rád, že si vůbec trefím tím kafem do huby. Rychle platím a po hmatu hledám dvěře od výtahu. Dole v šatně si uvědomuju, že v báglu mám průsvitnou izolepu na zalepení pláštěnky. Rychle tedy na záchod, sednout na mísu a posbírané kusy skel skládat jako mozaiku a lepit do obrouček. Hotovo! Ona ta isolepa od soudruhů z DDR sice byla průsvitná, ale...Když jsem si ty brejle nasadil, tak jsem měl "výhled" jak přes hodně kalný akvárium. No, ale furt lepší, jak spadnout hubou na vostnatej drát. Rázem, trenink, netrenink, zbývalo jediné. Zatroubit k ústupu a rychle domů.

Nasedl jsem po paměti do nejbližšího trolejbusu, dole v Pisárkách na šalinu a hurá na hl. nádraží. Tam se vyskytl drobný zádrhel. Nebyl jsem sto z info tabule přečíst kdy a odkud mi to jede do Blanska. Naivně tedy žádám vedle stojící ženu středních let, jestli by mi to neřekla. "Dyť to tam máte napsaný!", hodila hlavou směrem k tabuli. " Ale já to nepřečtu",úpěnlivě žadoním. "Ve čtyry a ze třetího", odsekla a změřila si mě pohledem, kterým jasně dávala najevo, že s tak debilním analfabetem se ještě v životě nesetkala...

Od těch dob vozím sebou na GP náhradní brejle ( dnes už šest a půlky ), protože stát se mi to nedej bože při závodě, tak se du do zastřelit do rybníka. A hlavně nelezu pro jistotu na žádnou "vyhlídku". Když však přijíždíme od nás směrem k Brnu autem a na obzoru se z kohoutovických lesů vyloupne onen věžák, vždycky mi kamarádi řeknou, nestavíme se na "vyhlídce"? Načež pravidelně následuje hurónský chechot. No, konec dobrý, všechno dobré. Já, zatím, na rozdíl od oné "vyhlídkové kavárny" přežil až do dnešních dnů.

A ještě do třetice tu nejstarší.POPRVÉ V DEPU.

V květnu devětašedesátého mi bylo patnáct. Věk, kdy člověk prožívá všechno mnohem intenzivněji, dramatičtěji. Jakoby se nemohl dočkat, až mu bude patřit ten svět, ve kterém ho dospěláci berou pořád jen tak nějak napůl. Vzít zkrátka rozhodování a činy do svých vlastních rukou.

Takové a podobné myšlenky se mi honily mojí hlavou, až dospěla k názoru, že už mi nestačí přijet na Velkou cenu do Brna s tátou, usadit se někde u trati na mezi a sledovat, co se na ní odehrává. Chtěl jsem víc. Být v samotném centru dění. To znamenalo jediné. Dostat se do parkoviště závodních strojů! Lehce se řekne, hůře se provádí. Ne však ke všemu odhodlanému, patnáctiletému muži.

Vybaven ještě neoschlým občanským průkazem, novými polobotkami, dvěma chleby se salámem a poněkud optimisticky i sešitkem na autogramy v kapse, řkouce doma, že jdu ven, doprovázen o tři roky mladším sousedem Alešem, jednak abych přece jen nebyl úplně sám, ale hlavně proto, abych měl před kým dělat chytrého, vyrazil jsem toho překrásného pátečního červencového rána směr Brno.

Cesta vlakem utekla jako nikdy. Rázem jsme stanuli ve víru velkoměsta, před hlavním nádražím. První zádrhel v našem plánu se dostavil záhy. Znaje sice směr i cíl cesty, jsem však netušil, jakým způsobem ho dosáhnout. Šalina tehdy jezdila pouze k ústřednímu hřbitovu, ale její číslo mi nebylo známo, zrovna tak, jako numero autobusové linky k bohunické nemocnici. Navíc, hrdost patnáctiletého světáka mi nedovolovala, abych se někoho zeptal.

Lehká pomoc, myslím si. Mám přece mladé nohy v nových polobotkách. Proto hurá, směr Nové sady, hřbitov a dál do kopce. Relativně rychle uběhla cesta kolem kriminálu, ke staré bohunické nemocnici. Tam se však přidal jeden neočekávaný problém. A tím byla právě probíhající rekonstrukce v části Jihlavské ulice. Byla zrovna ve stádiu rozhrnuté, ještě neuválcované kamenné drtě. Terén nepříliš vhodný pro moje lesklé polobotky. Couvnout? Nikdy! Kupředu, zpátky ni krok! Sešli jsme dolů do Starého Lískovce, podchodem pod tratí a rázem byla před námi příjezdová cesta do depa.

Bylo nám nad slunce jasné, že hlavní bránou, střeženou jako vchod do atomové elektrárny se dva ušatí chcánci z Blanska nedostanou. Na takový tam rozhodně nečekají. Vyhnuli jsme se jí proto velkým obloukem a přes strniště se dostali až k zadnímu drátěnému plotu depa. Kolem něj už byla slušně vydupaná cesta od podobných zvědavců jako jsme my.

Zvolna procházíme kolem plotu a zíráme. A že bylo na co! Pestrobarevná změť stanů, aut, motorek a lidí. Takhle nějak vypadal v mých představách Babylon, křížený cirkusem. Hned u plotu stála zaparkovaná kubánská ekipa. V tomto sportu takový exot, jako Vatikán v hokeji. Čtyři, nebo pět motocyklů MZ na stojáncích, dvě dodávky Barkas a mezi tím se procházel menší obtloustlý Kubánec, zálibně kouřící doutník silný jak násada od krumpáče! Jen se na nás culil přes ten plot. Jdeme zvolna dál.

"Alešu, vole vidíš?" vyjelo ze mě. Z dálky svítil bílý nápis na zeleném kamionu. MV-AGUSTA Reparto Corse. " To je Agostiniho", prohodil jsem znalecky. A o kousek dál Yamaha Hammamatsu Japan, Dunlop, Suzuki Racing Team. Ty názvy, které jsem dosud znal jen tak jaksi zprostředkovaně, mi najednou při jejich čtení zněly, jak rajská hudba. "Alešu, musíme dovnitř!" zněl můj jasný povel.

Oko znalce vyhodnotilo bleskově situaci. Zhruba metr osmdesát vysoký drátěný plot nebyl žádnou nepřekonatelnou překážkou pro mě, člověka vytrénovaného výpravami na třešně do cizích zahrad. Jediným problémem bylo, aby nás při "akci " vidělo co nejmíň lidí. Všiml jsem si, že v rohu parkoviště, tam, kde sousedilo se zdí velkého rodinného domu, roste veliký ořech, jehož větve přesahovaly ten drátěný plot. Bylo to jasné. To je přesně místo, které potřebujeme...

"Aldo, lezem, rychle!" Nohu přehodit, skok dolů a jsme tam! Chvíli jsme se krčili za nějakou dodávkou. Srdce v krku, tep dvěstě. Opatrně vykukuji. Nic se neděje, vzduch čistý. Jdeme! Svět nám leží u nohou. Procházíme uličkami mezi stany, ohýbáme se pod šňůrami s rozvěšeným prádlem, ale hlavně civíme. V ruce startovní listinu, zakoupenou už u nádraží, to aby byl přehled.

Támhle stojí zelenostříbrná italská Benelli. Z útrob přepravního kamionu zrovna vychází obrýlený muž v černé závodní kombinéze a zvolna si nasazuje ochrannou přilbu, na které má namalované dvě vypoulené oči. Sakra honem, kde mám ten zatracený notýsek. Rychle k němu přistupuji. " Signor Pasolini?" "Si". Podávám mu notýsek a propisku. Jezdec navyklým, rázným tahem napíše: Renzo Pasolini." Gracia". "Prego", zní odpověď. Odcházíme opodál a sledujeme, jak jezdec přebírá od mechanika svoji čtyřválcovou Benelli a odtlačuje ji na zahřívací plochu, odkud se už ozývají pekelné zvuky ostatních motocyklů, které se vydají za okamžik ke svým prvním treninkovým kolům...

"Kdo to byl?" ptá se Aleš. "Renzo Pasolini vole, copak ho neznáš?" "Aháá! A ty umíš italsky Laďo?" "To je normálka", zní moje poněkud přezíravá odpověď mladšímu kámošovi. Uvnitř ale zažívám pocity ředitele zeměkoule Pokračujeme dál. Procházíme depo křížem krážem. Lovím autogramy jako o život. Kdo ví, jestli se mi taková šance někdy ještě naskytne. Je potřeba ji využít, co to jde!

Deníček se mi utěšeně zaplňuje. Nejen podpisy více, či méně slavných jezdců, ale i černými šmouhami od jejich rukou. Inu, motocyklový sport tehdy nebyl pro manekýny v bílých košilích. Nevadí, aspoň to mám i s jejich otisky prstů. Molloy, Carruthers, Read, Rosner. Další a další. Jen Ivyho už nezískám... Škoda. Postupně si odškrtávám ve startovce. Pohoda.

" A vy dva ste co?" Náhle cítím na svém rameni cizí ruku. Esenbák! " Týý vole", bleskne mi hlavou! "My se tady jenom díváme," koktám. "Občanské průkazy!" "Já ještě nemám", špitne Aleš a čučí do země, zatímco já vytahuju ze zadní kapsy svoji novou občanku. Orgán ji dlouze zkoumá zrakem ostřížím. "Kde máte visačky?" "Nemáme", zní moje krátká, ale o to upřímnější odpověď. " Tak to bude za třicet kaček" "No nazdar!" Vytahuju z peněženky tři desetikoruny a třesoucí se rukou mu je podávám. Zpět dostávám pokutové bločky. Pak nás potupně vyprovází až k závoře u hlavní brány. "A ať vás tady nevidím", zní mi v uších jeho slova. Tak a je po parádě...

Za chvíli mi však otrne a ďábel našeptavač říká: "Snad se ty posero nenecháš odradit nějakým starým policajtem?" A just, že nenechám! Je rozhodnuto. Teď ještě zbývá dodat odvahu Aldovi. " No jo, ale co když nás znova chytí?" "Nechytí, nebuď srab, jdeme." Znovu tedy obcházíme parkoviště a pod ořechem zase stejná produkce. Hotovo a rychle pryč!

Na druhém konci parkoviště jsme narazili na stánek naší Jawy. Právě přichází její dlouholetý, skromný a nenápadný jezdec, František Boček. Znám ho z fotek. V ruce nese nějaká ozubená kolečka z převodovky. " Dobrý den pane Bočku", zdravím a předkládám notýsek. Ochotně se podepisuje. V tu chvíli netuším ani já, tím méně on, že je to jeden z jeho posledních autogramů v životě, neboť o dva dny později, v okamžiku, kdy se lidská noha poprve v dějinách dotkne povrchu Měsíce, zemře v brněnské úrazovce na následky zranění z nedělního závodu třistapadesátek... Teď však má ještě plnou hlavu starostí se svojí jawou. Proto nerušíme a nevděčně obracíme pozornost jinam.

O kousek dál stojí hlouček lidí kolem rozesmátého muže v pruhovaném svetru, s koženým kloboučkem na hlavě. Nemůže být pochyb. Franta Šťastný ! Žijící legenda. Kolikrát jsem o něm četl, prohlížel si jeho fotky, fandil mu. Byl jsem nadšený z jeho vítětztví, smutný z jeho proher a pádů. Teď stojí tři metry ode mne. Cítím sucho v krku a podlamující se kolena. Prodírám se hloučkem. "Pane Šťastný, prosím vás, nemohl byste se mi podepsat?",žadoním. " Proč bych nemoh, jak se jmenuješ?" "Laďa". Vzal z tašky fotku a napsal na ni: Laďovi věnuje Franta Šťastný-Jawa. Přistihl jsem se, jak dlouze zírám na těch pět slov. Dodnes nevím, jestli jsem mu stačil poděkovat. Jestli ne, tak dodatečně, tam nahoru- pane Šťastný, děkuju.

Je poledne. Ozývá se žaludek. Z tašky lovím chleba se salámem. "Aldo, chtělo by to sodovku. Pojď, půjdeme k restauraci, koupíme si pití a chvilku sednem. " Tak vám to nestačilo?!" Slyším známý hlas obtloustlého muže v uniformě." No kurňa, to je pech!" "Tak za třicet!" chechtá se. Navyklým způsobem trhá bločky, zatímco já se loučím nejen s penězi, ale i s depem. " Tak pánové, jdeme, jdeme a poklusem." "Že ho to furt baví, takhla buzerovat lidi", brble si pro sebe Aleš. Horší je, že z ranní stokoruny, poctivě našetřené za zběr papíru mi zbývá už jen pár drobných, akorát tak na zpáteční cestu.

Touhy patnáctiletého puberťáka jsou však nezničitelné. Znovu stojíme pod dobře známým ořechem. Do třetice. Vyšlo to! Konečně přicházíme ke stanu MV Agusty. Kolem je lidí jak na Matějské pouti. Chvíli trvá, než si vybojujeme místo, odkud bychom něco viděli. Na zelené plachtě stojí na jakýchsi nízkých lavičkách čtyři naleštěné červeno stříbrné motorky. Dvě třistapadesátky a dva půllitry. Ty zdobí po obou stranách dvojice mohutných výfukových rour, na konci o průměru zhruba deset centimetrů. Jako kanóny. Kolem každého stroje se pohybují dva mechanici v blankytně modrých overalech a bílých rukavičkách. Úplný koncert. Co však chybí, je dirigent. Začíná zahřívání jednoho z půllitrů. Ozve se zadunění pekelného stakata. Z výfuků se vyvalují obláčky namodralého kouře. Drrum, drrum, drrum... Bolest útočí na ušní bubínky, naskakuje husí kůže. Mechanik přesným pohybem ruky otáčí rukojetí plynu, zvyšuje a snižuje otáčky motoru.

Dav kolem houstne. Začínají se sem sbíhat snad všechny ženské, co se jich v depu pohybuje. Oči všech přítomných jsou upřeny na dveře továrního kamionu. Konečně se pozvolna otvírají. A v nich stojí ON. Maestro. Božský Ago. Tvář filmového herce, široký úsměv.Ustává hluk zahřívaného motoru. Začíná jekot fanynek. Do toho vrčí kamery filmových a televizních štábů, cvakají spouště fotoreportérů z celého světa.

Agostini sestupuje ze schůdků vozu, přichází k mechanikovi, něco si říkají a přitom gestikulují tak, až by našinec čekal, že začnou lítat facky. Omyl! Příčinou je jen jižanský temperament. Desítky rukou podstrkují programy, fotky, plakáty. Většinou marně. Maestro jich podepíše jen pár a odchází, následován mechaniky tlačícími jeho stroj na zahřívací plochu. "Škoda, snad tedy později", myslím si. Ale bude ještě nějaké později? Kdo ví?

Na dolním konci depa stojí nenápadná šedivá dvanáscettrojka se strakonickou espézetkou. Vedle ní nový čtyřválec ČZ OHC a dva jednoválce. V křesílku pod slunečníkem právě odpočívá jejich pilot, reprezentant, mnohanásobný mistr republiky, Bohumil Staša. Prohlíží si nás přimhouřenýma očima, vypadá, jakoby spal. Váhám. On však pokyne rukou a na stolku před sebou vezme dvě fotky, podepíše a podá nám je. Rovněž on nemůže ještě tušit, že se v neděli, po závodě pětistovek postaví po boku Agostiniho a Švýcara Marszowskiho na stupně vítězů...

Další podpisy, fotky i nálepky přibývají. Smith, Pagani, Gould, Grasseti, Simmonds, Rosner...Při dalším "kolečku" depem se na nás usmálo štěstí. U MV je relativně prázdno. Ve stínu pod přístřeškem tam sedí mechanici, manažeři, ale v civilu i Ago! Teď, nebo nikdy! "Signore Agostini, porfavore, uno autograffo." Aniž přerušuje rozhovor, podepisuje notýsek i barevnou fotku. Hurá, mám ho! Teď už můžu třeba umřít... V následujícím okamžiku skutečně leknutím umírám. Přímo proti mně stojí, ano, kdo jiný, než můj "známý" policajt!!! "Poslóché, ty seš jak tak kókám nenapravitelné, co? Tobě to nestačilo? Pakuj se, ať už ti nevidím". To však bylo z jeho strany vše. Ještě jsem stačil koutkem oka zahlédnout, jak i on podstrčil program Agostinimu k podpisu. Spokojeně odcházel a nás už si nevšímal. Asi pochopil, že proti klukovské vášni nemá šanci, možná si vzpomněl na vlastní mládí. Kdo ví...?

Po zbytek toho léta ze mě byl absolutní king. Tedy, aspoň mezi mými vrstevníky. Když jsem začal patřičně barvitě vyprávět svoje zážitky, nikdo ani necekl. Dokonce ani uhrovitej Béďa, kterej všechno znal, všude byl, od všeho měl klíče a vždy musel mít poslední slovo. A to bylo co říct! Z "taktických" důvodů jsem ovšem zamlčel to, co se odehrálo u nás doma, bezprostředně po mém pozdním návratu. O ten však výjimečně ani tak nešlo. Ale ty zničený polobotky! Vždyť stály třicet korun!!! Ale co, hlavně, že se v neděli jelo s tátou na Velkou cenu. Tenkrát jsem se na ty závodníky koukal tak nějak... jako na "staré známé". Zbytek léta jsem prolítal v polokeckách a ten notýsek, ten patří dodnes mezi moje nejvzácnější relikvie.

Pěkně napsané vzpomínky, opravdu jsem se pobavil.

Zdravím Vás a díky za pochvalu blogu motogpdiary.blogspot.cz.
K tomu alkoholu: je jasné, že u brány nebudou lidi prohlížet co si tam nosí v batohu, nicméně když tam pustí někoho na první pohled již opilého nebo člověka, který si nese provokativně flašku vodky, tak to si prostě myslím, že by se stávat nemělo a na tom by mohl automotodrom zapracovat.
My jsme si letos užili opilých "Helmutů" užili až až - jak na okruhu (hlavně v neděli na Géčku) tak i v buse č. 400 - min. jednou denně, během celého víkendu s námi jela v buse nějaká skupinka ožralů

PS: Vaše příspěvky jsou úžasné, četla jsem je několikrát a nejednou se u nich pořádně nasmála (třeba u POPRVÉ V DEPU)

janula11  |  19. 08. 2014 19:48

Michaelo, také Ti děkuji za článek ze zákulisí.

Michaelo,dík za hezké a zajímavé postřehy takříkajíc z druhého břehu. Je vidět, že jsi svoji práci vykonávala poctivě, když jsi až nakonec zjistila to gratis novinářské občerstvení.

stále dobrý Schumi  |  19. 08. 2014 15:41

Hmmmm,..tak ono už se to stydí za chleba s máslem nebo za donesenou koblihu ke kafču?? Holt aby byl člověk "in",musí mu čouhat z kapsy alespoň kreveta,kterou si zadara šlehne ze švédskýho stolu.Ach jo

Závist ? Pochybuji, že bys např. na ples v Opeře šel taky se svačinou v alobalu a igelitce.Ačkoliv, u tebe ... kdo ví ?

stále dobrý Schumi  |  19. 08. 2014 16:57

Hele ty rádoby náčelníku vševědoucích,neser se do mě.Ples v Opeře,není místnost pro novináře.Sám nejsi víc, jak nudle u nosu,tak laskavě vynech posouzení toho,co bych,či jak já bych.Já na tvé výšplechty taky nereaguju.

Nenech prchlivost cloumat svým majestátem. Startuješ dokonale.Na první našlápnutí!

janula11  |  19. 08. 2014 19:52

Smutné, že nerozeznáš nadsázku. Ale mamba ti to napsal skvěle.

viktor čistič  |  19. 08. 2014 22:34

Zato, že ty tu nadsázku poznáš, první ji použil Schumi a poterfený vrány krákaj, už si vyber komu kam polezeš


1 2

Přihlásit k odběru
Posílat příspěvky na adresu:


25. května | Tito Rabat dnes slaví 30 let. odkaz
22. května | Zemřel bývalý motocyklový závodník Bohumil Staša. Bylo mu 75 let.
22. května | Dnes jsou to dva roky, co zemřel Nicky Hayden. odkaz
19. května | Mir a Abraham upadli už v zahřívacím kole. odkaz
19. května | Poprvé od Japonska 2017 vítězí Alex Márquez. odkaz

Harmonogram

GP Itálie, Mugello
Pátek 31. května
Moto3 1. trénink   09:00–09:40
MotoGP 1. trénink   09:55–10:40
Moto2 1. trénink   10:55–11:35
Moto3 2. trénink   13:15–13:55
MotoGP 2. trénink   14:10–14:55
Moto2 2. trénink   15:10–15:50
Sobota 1. června
Moto3 3. trénink   09:00–09:40
MotoGP 3. trénink   09:55–10:40
Moto2 3. trénink   10:55–11:35
Moto3 1. kvalifikace   12:35–12:50
Moto3 2. kvalifikace   13:00–13:15
MotoGP 4. trénink   13:30–14:00
MotoGP 1. kvalifikace   14:10–14:25
MotoGP 2. kvalifikace   14:35–14:50
Moto2 1. kvalifikace   15:05–15:20
Moto2 2. kvalifikace   15:30–15:45
Neděle 2. června    
Moto3 warm up   08:40–09:00
Moto2 warm up   09:10–09:30
MotoGP warm up   09:40–10:00
Moto3 závod   11:00
Moto2 závod   12:20
MotoGP závod   14:00