Proč je to tak těžké? Existuje mnoho důvodů. Nic nemotivuje jezdce, tým nebo továrnu tak, jako prohra. Vyhrát šampionát vyžaduje spoustu tvrdé práce a talentu, ale také to přelétavé štěstí, které prostě jednoho dne zmizí. Vyhrát titul znamená, že mám vždy oči upřeny dopředu, na cenu, na kterou se těším. Obrana titulu je neustálé ohlížení se dozadu, neboť každý vás chce dostat. Když všechny tyto věci zohledníme, vychází nám, že vyhrát titul podruhé za sebou v řadě je mnohem, mnohem těžší, než vyhrát titul první.
Jorge Lorenzo zakusil tuto tvrdou pravdu v roce 2011, kdy čelil nespoutanému Caseymu Stonerovi na Hondě RC212V. Nyní, po svém druhém titulu z roku 2012, se mu dostává stejného ponaučení, tentokrát v podání Daniho Pedrosy a Marca Márqueze na Hondě RC213V. Navíc v Le Mans se všechny tyto atributy proti Lorenzovi spojily a z pouhé čtyřbodové ztráty na první místo se ocitl na okraji sedmnáctibodové propasti, která se otevřela mezi ním a novým lídrem šampionátu Danim Pedrosou.
Co se přihodilo? Za prvé a především se přihodily Hondy... Dani Pedrosa odjel skvělý závod a získal tak své druhé vítězství v řadě. Byl to pravděpodobně jeden z jeho nejlepších závodů v kariéře: fantastický start, skvěle vodil motorku na mokru a předvedl několik tvrdých a přesných útoků na pozice před sebou. Jeho předjetí v zatáčce Garage Vert, kdy se ujal konečného vedení, bylo jednou z lahůdek. Zasekl motocykl přesně pod Doviziosem už v první ze dvojice pravých zatáček, udržel linii a čistě se dostal před soupeře. Od tohoto okamžiku se všem vzdaloval. Vzhledem k tomu, že od loňského Sachsenringu vyhrál Pedrosa devět z posledních patnácti závodů, je jeho úspěšnost šedesátiprocentní. To je hodnota, kterou, pokud udržíte, prostě titul vyhrát musíte.
I Honda sama o sobě je lepší a teď pravděpodobně nejlepší stroj na startovním roštu. Tam, kde na začátku roku 2012 bojovalo HRC s hmotností navíc a změněnými pneumatikami, tam je letos RC213V silná už od zahájení sezóny. HRC mělo tentokrát dostatek času na přizpůsobení se zvýšené předepsané hmotnosti ze 157 kg na 160 kg, pneumatiky jsou od loňska víceméně beze změn. Honda je jednoduše na ideální vlně. Vše je podtrženo správným mužem na správném místě, viceprezidentem HRC Shuheiem Nakamotem.
A pak tu máme faktor štěstí. Pro Lorenza probíhala loňská sezóna téměř dokonale. Jen zřídka chyběl v první řadě startovního roštu, nikdy nedokončil závod hůř než druhý a sám vyrobil jen jednu chybu – ve Valencii – ale to již bylo o titulu rozhodnuto. Ano, štěstí Lorenza jednou opustilo. To když ho v Assenu „torpédoval" Álvaro Bautista a Jorge přišel nejen o závod, ale i o zbrusu nový motor. V roce 2013 už to nejde jako po másle: skvělé vítězství v prvním závodě, nečekaně dobrý výkon ve druhém, kde ale skončil až třetí. Potíže s pneumatikami a drsné procitnutí v poslední zatáčce v Jerezu přinesli další třetí místo. A teď Le Mans. Trať, kde se cítí být v průběhu celého víkendu velmi silný. V závodě však trpí podivnou nepřilnavostí, která ho vyřazuje z bojů o přední pozice. Po startu závodu vyletí jako střela, později se však postupně propadá až na konečné sedmé místo. Nedělní finiš v Le Mans byl Lorenzovým nejhorším od závěrečného závodu sezóny 2008.
V čem tedy spočíval problém? Jorge Lorenzo věří, že jeho zadní guma nebyla v pořádku, což je stejný problém, jaký postihl Valentina Rossiho v sobotním ranním tréninku ve Francii. Nikoho neudiví, že to Bridgestone odmítá. Lorenzo na své tiskové konferenci řekl španělskému tisku: „Nemyslím si, že jsme měli špatné nastavení. Bylo prakticky totožné s tím, které jsme použili v ranním warm upu, kdy sice bylo míň vody, ale situace se zlepšovala. S větším množstvím vody a mírně měkčím zadním odpružením se pneumatiky chovaly naprosto jinak." Jediným vysvětlením, které jej napadá v souvislosti se ztrátou výkonu je problém s gumou, ale sám přiznává, že „není konstruktér pneumatik". Pokaždé když najížděl do zatáčky, měl pocit, že havaruje a tím ztrácel spoustu času.
Mluvčí firmy Bridgestone později uvedl, že oba – Yamaha i Bridgestone – zkoumali pneumatiku, ale žádná ze stran nenašla problém. Inženýři Bridgestone pečlivě pneumatiku prohlédli, ale nezjistili nic závadného.
Mohla být skutečně Lorenzovým problémem pneumatika? Je to možné, ukazuje na to i pneumatika, kterou v sobotu ráno používal Valentino Rossi. Bridgestone vyměnila Rossimu pneumatiku za novou, aniž by ztratil jeden kus ze svého přídělu. Toto je společnost povinna provést, bez ohledu na to, zda závadu na pneumatice zjistí, či nikoliv. Nikoho zřejmě nepřekvapí, že Bridgestone najde problém jen opravdu zřídka, ale popravdě je počet kontrol kvality sporných pneumatik zanedbatelný. Když byl loni Cal Crutchlow dotázán, zda zaznamenal problémy s kontrolou kvality pneumatik, rozesmál se. Ano, během působení v MotoGP jsem měl jednu, možná dvě gumy „ze slevy", ale to je vše. To není nic proti tomu, jak až komické rozpory jsme zažívali v době mého působení v šampionátu superbiků mezi údajně identickými pneumatikami.
S ohledem na to, že každý jezdec dostane pro závodní víkend dvacet slicků a osm pneumatik do deště, připočteme-li počet závodů v sezóně a všechny sezónní i mimosezónní testy, je poruchovost gum neuvěřitelně nízká. Samozřejmě z MotoGP přichází spousta stížností na pneumatiky značky Bridgestone – příliš tvrdé, příliš tuhé, příliš pomalu se zahřívají – ale téměř žádná ze stížností se nevztahuje ke kontrole kvality. Jedinou výjimkou byl loňský Assen, kdy u určitého množství pneumatik odpadávaly od kostry velké kusy gumy. A dokonce i tehdy nebyli v Bridgestone ochotni připustil, že se jedná o vadu z výrobního procesu. Argumentují tím, že jiní jezdci závodili bez jakýchkoliv problémů.
Ať už byl problém s kontrolou kvality pneumatiky nebo s nastavením, Lorenza v Le Mans štěstí prokazatelně opustilo. Vše bylo ještě umocněno dalším faktorem. Žolíkem, který se ocitl v roce 2013 ve startovním poli MotoGP. Mužem, kterému se už podařilo zkazit Lorenzovi jeden závod. Okolnosti v roce 2012 chtěly tomu, že se tehdy musel Jorge zabývat buď jedním, nebo druhým soupeřem od Hondy. Casey Stoner byl v první polovině roku velmi silný, pak došlo ke ztrátě koncentrace a Casey se následně v Indianapolis zranil. V druhé polovině roku naskočil na vítěznou vlnu Dani Pedrosa a drží se na ní doposud.
V roce 2013 se do bitvy zapletl Marc Márquez a spolu s týmovým kolegou válcují Jorge Lorenza. Ve třech ze čtyř závodů dojeli oba jezdci Hondy před Lorenzem. To, jakou má už teď Márquez rychlost je přinejmenším pozoruhodné - u nováčka je předpokládán jistý pokrok viz Bradley Smith, který má stejnou startovní pozici jako měl v roce 2012 Stefan Bradl a v roce 2010 Marco Simoncelli – ale rychlost, kterou se učí právě Márquez je skutečně fenomenální. Jeho umístění na podiu ve Francii je čtvrtým umístěním na stupních vítězů ve čtyřech závodech. To je nejlepší vstup do královské třídy od vstupu Maxe Biaggiho do MotoGP v roce 1998. Marc Márquez se do historických statistik už zapsal jako vůbec nejmladší vítěz závodu MotoGP. Teď má slušnou šanci stát se i nejmladším světovým šampionem.
Závod v Le Mans ukázal zcela jasně, jak výjimečně talentovaný Marc Márquez je. Zaměřme se na detaily. Márquezův start byl prokazatelně nepovedený: z pole position se během několika zatáček propadl až na deváté místo a ztrácel půdu pod nohama. Nováček týmu Repsol Honda se na mokru sotva držel na stroji MotoGP, na kterém do té doby absolvoval jen pár kol v dešti v Sepangu a pak několik kol na vlhké trati ve Valencii. Měl se toho hodně co učit a v osmadvaceti kolech se to naučil.
Potřeboval jen čtyři kola. Po špatném startu a prvním kole ztrácel 4 sekundy, v průběhu druhého, třetího a čtvrtého kola ztratil dalších pět a půl sekundy. Ve čtvrtém kole byl o 1,5 sekundy pomalejší než týmový kolega Dani Pedrosa. V pátém kole už byl o desetinu sekundy rychlejší než Dani a byl druhý nejrychlejší jezdec na trati. Dál pokračoval ke klubku jezdců před ním, dokud ho drobná chyba nedostala zpět do časů druhého kola. Marc se ale brzy otřepal a zahájil hon na Jorge Lorenza, Stefana Bradla, Nickyho Haydena a Andreu Doviziosa, přes něž se postupně dostal až na stupně vítězů. Pokud by závod trval déle, zažertoval, že by dostal i Cala Crutchlowa.
Marcovo závodní tempo bylo pozoruhodné, a to teprve v jeho čtvrtém závodě MotoGP a vůbec prvním závodě na mokru. Osm jezdců zajelo celkem 69 kol pod 1´45. Álvaro Bautista a Stefan Bradl si jich připsali po pěti. Valentino nasbíral šest takových kol a Nicky Hayden osm. Andrea Dovizioso, Haydenův kolega, který po dlouhou dobu skvěle vedl závod, jich měl započítáno devět. Cal Crutchlow zajel deset kol pod 1´45 - působivý výkon muže, který jel s naštípnutou holenní kostí a krví v plicích. Nicméně obě tovární Hondy, Pedrosova i Márquezova, nasbíraly každá po třinácti rychlých kolech, což je za mokra opravdu spalující tempo. Jeden z jejich jezdců je ostřílený, sedmiletý veterán MotoGP, který je momentálně v nejlepší formě svého života. Na druhé straně je jezdec – nováček s teprve čtvrtým závodem v nejvyšší třídě na kontě.
Kdyby nebylo jeho mizerného startu a těch prvních kol...ale to je samozřejmě nesmysl. „Kdyby" a „ale" v životě moc neznamenají, a v profesionálním sportu ještě méně. Pravdou zůstává, že Marc byl v prvních kolech pomalý a ztratil hodně času. Působivý byl pak způsob, jakým se později zvedl a dohnal špici.
Márquezova štvanice přišla příliš pozdě na to, aby dostal Cala Crutchlowa. Jezdec domácího týmu Monster Yamaha Tech3 tak předvedl svůj nejlepší výsledek v MotoGP. Při každém závodě, třeba alespoň na chvíli, sahá Cal po podiu a na téměř každé trati má skvělou rychlost. I přes tvrdý sobotní pád – „a že to jednoho opravdu bolelo," řekl o něm později – měl Cal takovou rychlost a vytrvalost, že získal druhé místo. Jeho výkon byl obdivuhodný nejen proto, jak rychle dokázal jet, ale také proto, jak si dokázal spočítat zdravou míru rizika, která byla nezbytná pro předjetí soupeře. Každé předjetí bylo pečlivé a promyšlené, ačkoliv v případě Doviziosa pomohla i malá chyba, kterou Andrea vyrobil.
Cal Crutchlow napomohl k rozbití dosavadní jednotvárnosti letošních stupňů vítězů a připojil se tak k Valentinu Rossimu jako dosud jedinému „nešpanělskému" jezdci na podiích MotoGP v roce 2013. Španělská nadvláda byla narušena už v předchozím závodě toho dne. I po nedělním závodě Moto3 se dalo říct, že letos byli v mistrovství pouze a jen španělští vítězové ve všech třech třídách (v tom okamžiku už jich bylo celkem deset). Závod Moto2 však honbě za hodnotou tohoto rekordu jasně zabouchnul dveře. Scott Redding se konečně dočkal svého prvního a jistě zaslouženého vítězství v Moto2. Po nepovedeném startu nepodlehl frustraci a na suchém asfaltu pod hrozivě zataženým nebem pečlivě a vyspěle postupoval kupředu.
Navíc mu hrály do karet i chyby jeho soupeřů. Nejdříve havaroval Tito Rabat a Pol Espargaró. Jejich pády víc než cokoliv jiného připomínaly synchronizovanou sestavu. Rabat chvíli předtím předjel Espargara, který pak následoval svého týmového kolegu a ve stejné zatáčce, téměř ve stejný okamžik a bez jakéhokoliv vzájemného kontaktu oba jezdci Sita Ponse havarovali. O čtyři kola později, a se stále se zmenšujícím náskokem, havaroval z první pozice na stejném místě a stejným způsobem Takaaki Nakagami.
Scott Redding neudělal stejnou chybu jako jeho soupeři. Jakmile se dostal přes všechny konkurenty, vytvořil si odstup, který pak udržoval víceméně až do cíle. Déšť, který po celý závod ze zatažené oblohy hrozil, zalil dráhu a červená vlajka dvě kola před závěrem závod předčasně ukončila. Smůlu přinesla Belgičanu Xavieru Simeonovi, který právě vybojoval druhou pozici s Mikem Kalliem. V posledním dokončeném kole, jehož výsledky určily pořadí v závodě, byl však Xavier až za Mikou. Simeon se musel spokojit se třetím stupínkem na podiu a tým Marc VDS Racing tak získal ve třídě Moto2 double.
Reddingovo vítězství a Simeonovo podium ukončilo dlouhotrvající „období sucha" Britů a Belgičanů. Scottovo první místo bylo prvním britským vítězství ve střední kategorii GP od výhry Jeremyho McWilliamse v roce 2001 a prvním vítězstvím ostrovanů v Le Mans za třicet let. Simeonovy stupně vítězů byly prvním podiem pro Belgičana od dob Didiera de Radiguèse a jeho zisku druhého místa v GP Belgie v roce 1990. S Britem, Finem a Belgičanem bylo podium v Le Mans letos poprvé kompletně bez účasti španělské národnosti. Vezmeme-li v úvahu, že tým Marc VDS Racing sídlí v Belgii, nelze se divit, že atmosféra na podiu byla výrazně belgická.
Zvěsti o rozhodnutí Yamahy podepsat s Polem Espargarem účinkování v týmu Monster Yamaha Tech3 se ve světle Calova druhého místa a Scottova vítězství zdají být výrazně předčasné a možná i mylné. Espargaró se momentálně ocitá ve velmi negativní spirále. V současnosti se potýká s válkou uvnitř týmu Pons HP 40 Tuenti, kterou rozpoutal svým vyjádřením, v němž označil Tito Rabata jako „příliš agresívního". Navíc obvinil vítěze závodu z Jerezu ze svého vlastního pádu. Espargaró se při hledání viníka osopuje na všechny druhy vnějších faktorů. Scott Redding mezitím vede o 24 bodů a jeví se jako velmi komplexní závodník. Je rychlý, vyspělý, analytický, rozhodný. Redding je letos velmi horkým zbožím a týmy MotoGP by si měly pomalu vyšlapávat cestičku k jeho dveřím. Pokud hledají v Yamaze jezdce, který by měl nahradit Valentina Rossiho, jakmile se rozhodne odejít – a pokud se Yamaha rozhodla, že Cal Crutchlow bude příliš starý na to převzít štafetu bez ohledu na vynikající výsledky – pak skutečně nemohou udělat nic lepšího než Cal Crutchlowa nahradit v Tech3 Scottem Reddingem.
Le Mans dokáže pokaždé vyprodukovat „zaručené" odhady. A letos tomu nebylo jinak. Jsou odjety pouze čtyři závody a je příliš brzy hovořit o zásadních zlomech v MotoGP či Moto2. Něco se však rýsuje úplně jasně. Hondy vypadají v MotoGP více než zlověstně. V Moto2 je stále těžší odpoutat se o výkonů Scotta Reddinga. Motocyklové závodění je dynamické, doslova i obrazně. A je zřejmé, že tuto hybnost má i série Mistrovství světa silničních motocyklů.
(zdroj: motomatters.com)