Rok se s rokem sešel a další sezóna motorsportu se uzavřela. Ta v MotoGP byla opět velmi zajímavá, byť se podobně jako ve formuli 1 rozhodlo o mistru světa poměrně brzy. Když se mám ohlédnout za letošním ročníkem, jako první mě samozřejmě napadne Casey Stoner. A pak hned Ducati. Vysvětlím proč.
V živé paměti mám stále rok 2007, ve kterém Stoner získal svůj první titul na stroji z bolognské továrny. Australan si tehdy počínal s podobnou suverenitou jako letos, ovšem teprve letošní sezóna zasadila jeho první triumf, a ostatně i zbytek kariéry v MotoGP, do kontextu. Vzpomínám si, jak jsem přesně před rokem napsal ve svém ohlédnutí za loňskou sezónou, že si Stoner koleduje o pověst jezdce, který buď vyhraje, nebo upadne.
Odvolávám to. Za vším stojí Ducati, teď už o tom není vůbec žádných pochyb. Letošní sezóna ukázala, že je Stoner jezdec mimořádných schopností. A to nejen proto, jak suverénně vyhrál na Hondě, ale také proto, že vyšlo najevo, jak těžkou práci měl na Ducati a jak úspěšně ji zvládal.
Krocení zlé ženy
Když Stoner závodil pro Ducati, vystřídali se vedle něj Capirossi, Melandri a Hayden. Všem třem Australanovým týmovým kolegům zanechalo působení v italské stáji velké šrámy na reputaci, v případě Melandriho si dokonce troufám říct, že mu nepřímo ukončilo kariéru v královské kubatuře. Že se italská kráska těžko krotí, jsme všichni věděli dlouho právě díky těmto jezdcům. Zásadní nedostatek citu na předku motorky jim bránil v jezdění na hraně možností stroje, bez čehož prostě není možné závodit na špičce.
Dobrá, říkal jsem si. Ale se vší úctou ke Capirossimu, Melandrimu a Haydenovi je tu v posledních letech velká čtyřka jezdců, kteří vyčnívají, kromě Stonera do ní patří Rossi, Lorenzo a Pedrosa. Takže nezbývalo než čekat, jestli Ducati osedlá další z těchto velikánů. A stalo se. Letos to udělal Rossi, který tak svým způsobem přispěl k velikosti Stonera.
Navzdory všem očekáváním totiž Rossi se svým veleschopným technickým týmem vedeným Jerrym Burgessem u Ducati doslova pohořel. Nebojím se říct, že letošní sezóna byla v podání Rossiho a Ducati katastrofální. Začátek víceméně naplnil očekávání, Rossiho potenciál byl někde kolem pátého místa. Pak měl nastat posun nahoru a italský fenomén měl znovu bojovat o přední místa. Ale stal se naprostý opak, přišel propad a celý tým evidentně tápal a nevěděl, jak dál, což ostatně opakovaně přiznal.
Ukázalo se, že Stoner zřejmě jako jediný jezdec dokázal jezdit s Ducati poslepu (rozuměj s velmi mizernou zpětnou vazbou na předku motorky). Ducati je pro všechny jezdce velmi špatně čitelná, velmi těžko se hledají její hranice. Jezdec může postupovat opatrně, přesto přechod přes hranici přilnavosti přichází náhle a nevyzpytatelně, což končí pádem. Stoner v tomto ohledu zůstává pro mnohé záhadou, jak se dokázal dlouhodobě pohybovat těsně před neviditelnými hranicemi italské motorky a vyhrávat...
Absolutorium pro Stonera
Australskému mistru světa se tak letos dostalo velkého zadostiučinění nejen díky druhému titulu, ale také díky trápení Rossiho u Ducati. Ano, Stoner s italským strojem také padal, ale na rozdíl od ostatních s ním dokázal i vyhrávat. Letošní sezóna proto z mého pohledu znamenala formální stvrzení Stonerova mimořádného talentu. Musím přiznat, že mi moc nesedí Stonerovo vystupování mimo trať a někdy i na ní (střet s Abrahamem v testech), ale před jeho jezdeckými schopnostmi hluboce smekám.
Musím tedy souhlasit s Doohanem, že zastavit Stonera v příštích letech bude velmi obtížné. Ono jeho zvládání Ducati totiž není zas až tak nevysvětlitelné. Australan totiž vyniká tím, že je velmi přizpůsobivý. Když dostane motorku, tak přizpůsobí svůj styl tomuto konkrétnímu stroji, aby z něj dostal maximum. Takže neočekávám, že by se příští rok začal trápit, protože by se Honda třeba vydala odlišným směrem ve vývoji...
Naopak například Rossi dostane motorku a tu pak se svým technickým týmem potřebuje předělat k obrazu svému. To se mu letos evidentně nepodařilo. Kolikrát jsem si letos říkal, jestli by italští inženýři neměli raději v převleku někdo zakoupit CBRku a přebarvit ji Rossimu načerveno... To je samozřejmě nadsázka, ale jak se s postupem času ukázalo, částečně odráží realitu. V Bologni se totiž hnuly ledy a Italové už jsou ochotni opustit své tradiční koncepty a postavit Rossimu motorku podle úplně jiné ´filozofie´, jen aby mu seděla. Bylo to vidět na množství různých dílů, které dostával k testování, včetně nekarbonových šasi s jiným uložením motoru.
Pedrosa a Lorenzo
Stoner svými výkony dokonale zastínil ostatní jezdce. Skutečně líto mi ale bylo Daniho Pedrosy, jemuž sezónu překazilo další z řady zranění. Španěl má na úrazy vyloženě smůlu a přál bych mu, aby konečně mohl pořádně bojovat o titul. Letos na to měl stroj, ale zdraví bohužel nevydrželo. Jeho krajan Lorenzo coby obhájce titulu podle mého letos potvrdil, že loni nevyhrál náhodou. Často byl sám, kdo dokázal čelit jezdcům Hondy, i když neměl stejně dobrou techniku.
Karel Abraham
Česká republika se mohla letos pyšnit přímou účastí v královské kubatuře, a to doslova. Abraham totiž ani zdaleka nebyl jen do počtu. Upřímně mě překvapil jeho vstup do sezóny. Čekal jsem, že se bude pohybovat jedno, dvě místa od konce, a nepovažoval jsem to za nic špatného. Doslova šokem proto pro mě byly některé Karlovy výkony kolem šestého, sedmého místa, ať už kvalifikační nebo závodní. Český závodník se ve své premiérové sezóně prezentoval skvělými výkony, i když se mu druhá polovina sezóny nevydařila tak jako to první. Paradoxně tak ale odvedl medvědí službu sám sobě, protože si v prvním roce nastavil laťku ohromně vysoko (to samozřejmě není kritika). Určitě držím palce, aby ji příští rok překonal.
RIP Marco
O letošní sezóně a ostatních jezdcích bych samozřejmě mohl napsat ještě hodně, a o nikom bych určitě nepsal negativně, ale na předchozích řádcích jsem uvedl vše, co bylo z mého pohledu podstatné pro toto ohlédnutí. Kromě jedné věci, a tou je samozřejmě úmrtí Marca Simoncelliho. Závodění na dvou kolech je bohužel ve své podstatě velmi rizikovou záležitostí, která čas od času přinese tragédii. Na rozdíl od závodních aut se bohužel bezpečnost motocyklových závodů moc zvyšovat nedá. Smrt Marca Simoncelliho mě samozřejmě zasáhla a tento odstavec mu věnuji jako vzpomínku. Bohužel ale musíme počítat s tím, že se takové věci v tomto sportu můžou stát.